III.ÚS 3082/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3082/23 ze dne 28. 5. 2024 Interpretace správních soudů týkající se nároku na úrok z úroku z neoprávněného jednání správce daně   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky QANTO, s. r. o., sídlem Na Slatince 3279/3, Praha 10 - Záběhlice, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2023, č. j. 2 Afs 307/2022-43, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 12. 2022, č. j. 52 Af 14/2022-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka, takto: I. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 2 Afs 307/2022-43, a Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 52 Af 14/2022-53, porušily základní právo stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tyto rozsudky se proto ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. V nyní posuzované věci jde - zjednodušeně řečeno - o nárok stěžovatelky na úrok z úroku z neoprávněného jednání správce daně, spornou je nicméně pouze otázka, zda tento nárok existuje i za období před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy před 1. 1. 2014. S ním, resp. konkrétně s větou druhou § 1806, totiž správní orgán i správní soudy spojují použití analogie iuris při dovozování nároku na úrok z úroku ve finančním právu, oproti do té doby preferovaného principu zákazu anatocismu (braní úroku z úroku). 2. Stěžovatelka vykázala v daňovém přiznání za listopad 2001 nadměrný odpočet DPH ve výši 3 601 920 Kč. Finanční orgány nadměrný odpočet prověřovaly a po proběhlém řízení odpočet vrátily až dne 28. 4. 2013, a to na základě rozhodnutí o odvolání ze dne 12. 3. 2013. Správce daně následně přiznal stěžovatelce úrok z vratitelného přeplatku, o jehož výši stěžovatelka vedla s finančními orgány též soudní spory. Konečným rozhodnutím byl stěžovatelce přiznán nárok na úrok ve výši 1 779 798 Kč, který byl předepsán na její osobní daňový účet dne 29. 4. 2019 a vyplacen dne 31. 5. 2019. Dne 9. 8. 2019 stěžovatelka požádala o zaplacení úroku z úroku z vratitelného přeplatku, resp. z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, který byl v prodlení s vyplacením prvního úroku. Tímto se domáhala nároku na úrok z úroku za období od 29. 3. 2013 do 31. 5. 2019. Správce daně stěžovatelce s odkazem na princip zákazu úročení úroků nevyhověl, k odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 6. 2020. 3. Stěžovatelka se bránila správní žalobou. Krajský soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2020 zrušil rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 52 Af 53/2020-99 s tím, že princip zákazu úročení úroků se neuplatní, a to především s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2021, č. j. 10 Afs 382/2020-51 (Elektrárna Opatovice). Krajský soud tak otevřel cestu stěžovatelce k tomu, aby jí byl následným rozhodnutím žalovaného přiznán úrok z již přiznaného (avšak pozdě vyplaceného) úroku. Žalovaný nato vydal dne 14. 3. 2022 rozhodnutí, kterým nově o odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že jí dle § 254 odst. 1 daňového řádu přiznal úrok z neoprávněného jednání správce daně z úroku ze zaviněného přeplatku ve výši 1 116 684 Kč, a to za období od 1. 1. 2014 do 29. 4. 2019. Souhlasil, že předpis prvního úroku měl být proveden dne 28. 3. 2013. Počátek úročení však v rozhodnutí určil až od 1. 1. 2014 s odkazem na novější rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, č. j. 9 Afs 52/2021-42 (ERAMENT Trading), který koriguje a interpretuje blíže závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci Elektrárny Opatovice v tom, že možnost přiznat úrok z úroku se otevřela až počínaje dnem 1. 1. 2014, tj. nabytím účinnosti občanského zákoníku. Stěžovatelka s tímto názorem žalovaného nesouhlasila a trvala na tom, že úrok z úroku měl být vypočten za období počínaje od 29. 3. 2013 a nikoli až od 1. 1. 2014. Její nesouhlas s určením počátku úročení pak byl i podstatou řízení, ve kterých byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí. 4. V nyní posuzované věci jde tedy o nárok stěžovatelky na úrok z úroku z neoprávněného jednání správce daně, který byl v prodlení s vyplacením úroku ze zadržovaného vratitelného přeplatku. Sporný je ovšem pouze nárok za období od 29. 3. 2013 do 31. 12. 2013. 5. Krajský soud i Nejvyšší správní soud dospěly k závěru, že jí požadovaný úrok za toto období nelze přiznat. Krajský soud tedy žalobu stěžovatelky zamítl, neboť nesouhlasil s tím, že k umožnění přiznání nároku na úrok z úroku došlo v souvislosti s úpravou obsaženou v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, a konstatoval, že takový postup nevyplývá ani z judikatury Nejvyššího správního soudu. Dle krajského soudu navíc použitelné daňové předpisy neumožňují různé výklady, a proto není namístě přistupovat k analýze a následnému výkladu zákona ve prospěch daňového poplatníka. Ačkoliv krajský soud uznal, že je judikatura Nejvyššího správního soudu k problematice úroku z úroku v různých situacích nejednoznačná, přiklonil se k aktuálnímu výkladu, že úrok z úroku lze přiznat až počínaje dnem 1. 1. 2014. 6. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména prvního, devátého a desátého senátu Nejvyššího správního soudu) vysvětlil, že princip zákazu anatocismu nelze vykládat či měnit izolovaně pro daňový řád, nýbrž v jistém rámci celého právního řádu. Tento právní princip nebyl dle krajského soudu přímo pro daňové věci změněn ani literou zákona, ani jeho vnitřní systematikou. Pokud k nějaké změně v minulosti došlo, bylo to přijetí a účinnost občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., s kladnými důsledky pro stěžovatelku, avšak až počínaje dnem 1. 1. 2014. Krajský soud sice vzal do úvahy délku daňových a následných soudních řízení (od roku 2001), ani to však nemůže změnit jeho závěr, že o prolomení zákazu anatocismu lze uvažovat až počínaje dnem 1. 1. 2014. 7. Navazující kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 věty poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."). Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek č. j. 10 Afs 382/2020-51, bod 14, uvedl, že zákaz anatocismu je jedním z principů práva, který však může litera zákona či jeho vnitřní systematika pro určitý okruh věcí popřít. Připomenul, že v bodě 20 tohoto rozsudku soud konstatoval, že klíčovým důvodem pro překonání zákazu anatocismu tak, jak byl dříve uplatňován například v rozsudku č. j. 1 Afs 80/2009-45, byla rekodifikace soukromého práva. Nejvyšší správní soud připomenul, že v nejnovějším rozsudku č. j. 9 Afs 52/2021-42 objasnil, že přiznání úroku z úroku podle § 254 daňového řádu má oporu v analogii iuris s novým občanským zákoníkem (bod 34), konkrétně s druhou větou jeho § 1806 (bod 29), a to teprve od nabytí jeho účinnosti, tedy od 1. 1. 2014. 8. Teprve k tomuto datu se tedy dle Nejvyššího správního soudu existující relevantní skutkový děj (tzn. prodlení správce daně s uhrazením prvního úroku) stal právní skutečností, s níž objektivní právo spojuje vznik práva na úrok z úroku. Před tímto datem nárok stěžovatelky fakticky neexistoval. V daném období proto převážila aplikace dosud psaným právem neprolomeného principu zákazu anatocismu. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, neboť tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a také její základní právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 10. Oproti správním soudům je stěžovatelka přesvědčena, že její nárok existoval i před účinností nového občanského zákoníku a odkazuje na argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017-36. Domáhá se proto přiznání úplné náhrady (kompenzace) za protiprávní jednání orgánů daňové správy spočívající v pozdním vyplacení úroku z vratitelného přeplatku (za zdaňovací období 2001), který měl být žalobkyni správně vyplacen již v roce 2013, ale vyplacen byl až v