III.ÚS 3085/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3085/23 ze dne 3. 4. 2024 N 65/123 SbNU 228 Předpoklady přípustnosti dovolání plynoucí z právní argumentace obsažené v dovolání Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Společenský dům, s. r. o., sídlem tř. Spojenců 727, Otrokovice, zastoupené Mgr. Miroslavem Kyprým, advokátem, sídlem Langrova 1337/1E, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 2324/2023-329, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti Teplárna Otrokovice, a. s., sídlem Objízdná 1777, Otrokovice, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem, sídlem Štefánikova 3072, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 2324/2023-329 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 2324/2023-329 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 149/2018 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 6. 2019 č. j. 11 C 149/2018-192 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 979 401,87 Kč se smluvní pokutou ve výši 128 829,71 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 99 936,20 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 979 401,87 Kč za dobu od 26. 6. 2019 do zaplacení (výrok I), a nahradit náklady řízení (specifikované ve výroku III rozsudku). 3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2023 č. j. 47 Co 89/2020-298 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku III. jej změnil tak, že změnil výši náhrady nákladů řízení (výrok II). Dále pak rozhodl o tom, že je stěžovatelka povinna nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok III). 4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že ho odmítl pro neodstraněné vady podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka podle něj nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v § 237 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jelikož nezná veškerou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, v dovolání z procesní opatrnosti uvedla, že podle ní dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, popř. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stěžovatelka má za to, že právní otázku, která dosud nebyla řešena, specifikovala v odstavcích 5 až 8 dovolání, kde současně i uvedla, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení ze strany krajského soudu. K tomu stěžovatelka upřesnila, že její námitky spočívaly v tom, že krajský soud na skutkový stav ze dne 6. 10. 1995 aplikoval zákon č. 222/1994 Sb. nikoliv ve znění, kdy práva a povinnosti vznikly (dne 6. 10. 1995), nýbrž ve znění počínaje dnem 1. 7. 1998, ačkoliv zákon pravou retroaktivitu neupravoval. Přestože v odst. 4 dovolání právní otázka dosud neřešená sice chybí, materiálně uvedena je v navazujících odstavcích. Stěžovatelka namítá, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání pro vady, byl ryze formalistický. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení 6. Soudce zpravodaj vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Účastník řízení uvedl, že stěžovatelka konfuzně o právní otázce, kterou zatím blíže neidentifikuje (nekonkretizuje), hovoří současně tak, že jde o právní otázku dosud nevyřešenou, ale zároveň má být (stejná) vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předpoklad přípustnosti dovolání založený na tom, že právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak, předpokládá, že dovolatelka blíže specifikuje právní otázku, od jejíhož dřívějšího řešení v dovolací praxi Nejvyššího soudu se má dovolací soud odchýlit a jakým způsobem. Vymezení předpokladů přípustnosti není v dovolání obsaženo. Vymezení důvodu dovolání buduje stěžovatelka na formulaci vlastní skutkové verze. Stěžovatelka podle přesvědčení účastníka řízení nesplnila požadavky vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, v dovolání neoznačila žádnou konkrétní otázku hmotného, případně procesního práva, která by odpovídala kritériím ustanovení § 237 o. s. ř., a omezila se na citaci příslušných částí daného ustanovení. 7. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka nedostála zákonem vymezeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka zůstala pouze u citace příslušného ustanovení. Vedlejší účastnice se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že by Nejvyšší soud postupoval formalisticky. 8. Vyjádření účastníka řízení i vedlejší účastnice byly zaslány stěžovatelce k replice, ta již svého práva vyjádřit se nevyužila. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnou stěžovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). 10. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným rozhodnutím, obsahem spisu vedeného pod sp. zn. 11 C 149/2018, s vyjádřeními účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V. a) Obecná východiska 12. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 2 o. s. ř.). Ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.). Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§ 243c odst. 1). O odmítnutí dovolání může v takovém případě rozhodnout předseda senátu nebo pověřený člen senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.). 13. Předpoklady přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jsou vymezeny v § 237 o. s. ř. Není-li stanoveno jinak, je proti nim dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolatel tedy musí v dovolání uvést, na vyřešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí (tj. rozhodnutí je na ní založeno) a vymezit jeden ze zákonných případů přípustnosti dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). 15. Jak konkrétně má dovolatel vymezit přípustnost dovolá