III.ÚS 3090/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3090/22 ze dne 3. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka, o ústavní stížnosti 1) R. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. et Mgr. Zdeňkem Kopečným, advokátem se sídlem Šemberova 71/6, Olomouc, a 2) C. N., t. č. pobyt neznámý, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Slanařem, advokátem se sídlem Krušinova 140/1 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1063/2021-567 ze dne 3. srpna 2022, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 29/2021-461 ze dne 18. května 2021 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 10 T 14/2018-389 ze dne 3. listopadu 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. První stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Druhý stěžovatel byl stejným rozsudkem krajského soudu uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci (§ 24 trestního zákoníku), dále přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Oběma stěžovatelům uložil krajský soud trest odnětí svobody v délce 5 let. 2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obou obžalovaných. Za splnění podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu nově uložil prvnímu stěžovateli trest odnětí svobody v délce 8 let, k výkonu trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu uložil trest propadnutí věci u specifikovaných předmětů. Druhému stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce 8 let a k výkonu trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatelů vrchní soud podle § 256 trestního řádu zamítl. 3. Nejvyšší soud dovolání obou stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé v ústavních stížnostech (první stěžovatel podal ústavní stížnost dne 8. 11. 2022 a oba stěžovatelé podali druhou ústavní stížnost s odlišnou argumentací dne 9. 11. 2022) nesouhlasí se závěry obecných soudů. Ústavní soud obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení usnesením sp. zn. III. ÚS 3090/22 ze dne 13. 12. 2022. První stěžovatel ve své samostatné ústavní stížnosti namítl, že v jeho věci byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a že došlo k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest za jeho spáchání lze uložit). Dále tvrdí, že uložený trest představuje porušení práva na zdraví zaručeného čl. 31 Listiny a práva na respektování soukromého života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve druhé ústavní stížnosti oba stěžovatelé namítají, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále nesouhlasí se závěry o vině stěžovatelů, dovozují, že obecné soudy nesprávně dospěly k závěru, že vyráběli psychotropní látku ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a nesouhlasí ani s uloženým trestem. Dále mají stěžovatelé za to, že v jejich trestní věci došlo k porušení zákazu reformationis in peius, když státní zástupkyně podala odvolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu k oběma obviněným jen do výroku o trestu, avšak obecné soudy se vyjadřovaly i k posouzení viny. 5. První stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci orgány činné v trestním řízení porušily princip, že trestněprávní represi lze využít až v případě, kdy určité společensky škodlivé a ohrožující jednání nelze účinně řešit a sankcionovat v rámci jiných právních odvětví. Pokud soudy nezohlednily skutečnost, že stěžovatel prokazatelně pěstoval konopí jen pro vlastní potřebu pro zmírnění projevů jeho nemoci (juvenilní revmatické artritidy), postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť společenská škodlivost je v takovém případě zanedbatelná. Stěžovatel dále namítá, že soudy opomněly do uloženého trestu promítnout skutečnost, že jeho jednání bylo motivováno nutností řešit zdravotní obtíže, od nichž mu lékaři nebyli schopni ulevit, čímž porušily jeho právo na zdraví podle článku 31 Listiny a právo na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy. Odkazuje přitom na rozhodnutí ESLP ve věci Abdynsheva a ostatní proti Rusku ze dne 26. 11. 2019, stížnost č. 58502/11, 62964/10 a 55683/13, a Thörn proti Švédsku ze dne 1. 9. 2022, stížnost č. 24547/18. Druhou ústavní stížnost ze dne 9. 11. 2022 podal první stěžovatel společně s druhým stěžovatelem. V té stěžovatelé tvrdí, že způsob, jakým v této věci orgány činné v trestním řízení přistoupily ke zjišťování skutkového stavu, je podle stěžovatelů v rozporu se zásadou presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, a rozporují skutkové závěry, které obecné soudy vyvodily z provedených důkazů. Stěžovatelé uvádějí, že nalézací soud správně dospěl k jedinému možnému závěru, podle kterého byl výlučným účelem pěstování konopí vlastní léčebný záměr prvního stěžovatele. I pokud měl odvolací, resp. dovolací soud určité pochybnosti o věrohodnosti té části obhajoby obviněného prvního stěžovatele, která se týkala popisků na dvou zajištěných igelitových pytlích, nemohl s ohledem na ostatní provedené důkazy (při jejich hodnocení v souladu s jejich skutečným obsahem) bez důvodných pochybností dospět ke skutkovému závěru, že první stěžovatel pěstoval konopí za účelem jeho distribuce. Stěžovatelé dále mají za to, že v jejich věci došlo k porušení zákazu reformationis in peius, když státní zástupkyně podala odvolání proti rozsudku krajského soudu ve vztahu k oběma obviněným jen do výroku o trestu. Stěžovatelé jsou tak přesvědčeni, že odvolací soud neměl zákonný podklad pro zásah do skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2337/16 ze dne 1. 8. 2017. Porušení zákazu reformationis in peius spatřují stěžovatelé v tom, že odvolací soud v jejich neprospěch zásadně změnil rozhodná skutková zjištění tvořící skutek, jímž byli uznáni vinnými, přestože v neprospěch obviněných byl státní zástupkyní napaden pouze výrok o trestu, a to pro takové vady, které neměly svůj původ ve výroku o vině. Druhý stěžovatel namítá, že byl odsouzen za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku na základě skutkových závěrů učiněných v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Druhý stěžovatel dovozuje, že čin nedosahoval potřebné společenské škodlivosti, aby bylo na místě uplatňovat prostředky trestního práva. III. Vyjádření účastníků řízení 6. Krajský soud se nevyjádřil nad rámec písemného odůvodnění svého napadeného rozsudku. 7. Vrchní soud ve vyjádření odkázal na obsah svého rozsudku a konstatoval, že do výroku o vině týkajícího se obou odsouzených, tak jak jej přijal nalézací soud, ani nebylo odvolacím soudem zasahováno. Pokud dospěl k jiným závěrům o motivaci jednání obou odsouzených, zejména v souvislosti s námitkou stěžovatelů týkající se subsidiarity trestní represe a jiným závěrům v otázce ukládání trestu, pak má za to, že svůj postup řádně odůvodnil. 8. Nejvyšší soud zdůraznil, že oproti trestní věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval v usnesení sp. zn. 3 Tdo 52/2008 ze dne 30. 1. 2008, oba stěžovatelé získali výrazně vyšší množství účinného konopí (10 kg sušiny a dalších 40 rostlin) látky delta-9-THC (1,47 kg), a to značně sofistikovaným způsobem (srov. bod 64 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Připomněl, že samotný účel pěstování konopí není co do naplnění znaků skutkově podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 trestního zákoníku relevantní, když pro naplnění trestného činu stačí samotná výroba látky. Účel pěstování konopí pak podle Nejvyššího soudu lze zohlednit při přímé aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Odkázal na skutečnosti, které výrazně zvyšovaly společenskou škodlivost protiprávního jednání stěžovatelů, a uvedl, že pro prvního stěžovatele neby