III.ÚS 3096/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3096/20 ze dne 5. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného advokátem Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020 č. j. 29 Cdo 3825/2019-526, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 5 Cmo 210/2018-449 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2016 č. j. 56 Cm 81/2015-153, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti A, 2) obchodní společnosti B a 3) M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ponechal napadeným rozhodnutím v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. 5. 2015 č. j. 56 Cm 81/2015-23, kterým uložil stěžovateli a druhému a třetímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 61 488 626 Kč, spolu s 6% úrokem ročně z této částky od 20. 9. 2014 do zaplacení a s odměnou (směnečnou provizí) ve výši 204 962 Kč (souhrnně též jen "postižní suma"). Z rozhodnutí městského soudu vyplývá, že druhý vedlejší účastník se jako výstavce směnky vlastní zavázal bez protestu na řad prvního vedlejšího účastníka (žalobce) zaplatit výše uvedený směnečný peníz. Stěžovatel byl spolu se třetím vedlejším účastníkem na směnce podepsán jako její aval podle § 30 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový"). 3. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal vedle stěžovatele odpor rovněž druhý a třetí vedlejší účastník (tj. všichni žalovaní). Tito vedlejší účastníci namítali, že původně šlo o blankosměnku, která byla vyplněna v rozporu s dohodou účastníků, a že měla pouze zajišťovat závazek z rámcové smlouvy, na jejímž základě první vedlejší účastník (žalobce) vystavoval druhému vedlejšímu účastníkovi faktury na zaplacení kupní ceny za zboží, které však v objemu 61 488 626 Kč nebylo fakticky dodáno. Druhý a třetí vedlejší účastník dále tvrdili, že neměli přístupová hesla do elektronického systému objednávek prvního vedlejšího účastníka, nikdy jej nepoužili, a bylo-li zboží objednáno, musel tak učinit stěžovatel. Tyto námitky shledal městský soud jako nedůvodné, když byla na základě provedeného dokazování (fakturami a svědeckými výpověďmi) "zcela vyvrácena" námitka, že pohledávka prvního vedlejšího účastníka neexistuje a nikdy nevznikla. Pokud jde o námitku vyplnění (blanko)směnky v rozporu s dohodou účastníků, je tato námitka neurčitá a neprojednatelná, když druhý a třetí vedlejší účastník nevylíčili obsah předmětné dohody a neuvedli, v čem přesně spatřují porušení této dohody. Namítal-li dále třetí vedlejší účastník (aval) kauzální námitky, městský soud shrnul, že uplatnění těchto námitek mu nepřísluší. K dalším námitkám druhého a třetího vedlejšího účastníka (uplatněným poprvé až při třetím ústním jednání) popírajícím pravost směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 1. 2. 2013, městský soud nepřihlédl, neboť byly vzneseny až po nastolení koncentrace řízení. 4. Stěžovatel v řízení před městským soudem popíral existenci směnkou zajišťované pohledávky. Ze stejných důvodů jako u druhého a třetího vedlejšího účastníka soud této námitce nepřisvědčil a označil ji za "nedůvodnou a zjevně účelovou". Městský soud shledal nedůvodnou rovněž námitku stěžovatele popírající platnost vzniku smlouvy o směnečném prohlášení o vyplňovacím právu k blankosměnce. Podle soudu je totiž okolnost, zda byla předmětná dohoda uzavřena za současné přítomnosti všech smluvních stran, či nikoliv, právně nevýznamná. V řízení se rovněž neprokázalo ani tvrzení stěžovatele, že došlo k excesivnímu vyplnění blankosměnky s odůvodněním, že mezi prvním vedlejším účastníkem (žalobcem) a druhým vedlejším účastníkem (výstavcem směnky) byl sjednán úvěrový limit 500 000 Kč. Stěžovatel rovněž namítal, že podpis na směnce a směnečném prohlášení o vyplňovacím právu k blankosměnce není jeho podpisem, pročež jeho ručitelský závazek ze směnky neexistuje. Tato námitka byla v řízení před městským soudem vyvrácena znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, v němž soudní znalec stanovil kladný závěr v rovině vysoké pravděpodobnosti, že sporné podpisy jsou stěžovatele. 5. Proti rozhodnutí městského soudu podal odvolání stěžovatel, jakož i druhý a třetí vedlejší účastník. Řízení o odvolání druhého a třetího vedlejšího účastníka městský soud usnesením ze dne 7. 8. 2017 č. j. 56 Cm 81/2015-310 zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak meritorně přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu pouze na základě odvolání stěžovatele a ve vztahu k němu rozhodnutí jako věcně správné potvrdil podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř"). Městský soud podle něj dospěl ke správnému závěru, že první vedlejší účastník prokázal existenci směnky avalované stěžovatelem, pročež "již tato okolnost sama dostačuje k tomu, aby směnečné žalobě mohlo být vyhověno". Vrchní soud doplnil dokazování zejména rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016 č. j. 42 T 5/2016-3967, kterým byl stěžovatel nepravomocně uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy účinném znění, kterého se měl dopustil jednáním s úmyslem vylákat od právního předchůdce prvního vedlejšího účastníka (žalobce) finanční prostředky, dále usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017 č. j. 6 To 14/2017-4126 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 6 Tdo 293/2018-73. 6. Vrchní soud v návaznosti na výše provedené doplnění dokazování uvedl, že pro jím vedené řízení je zcela nerozhodné, že stěžovatel, "chtěl-li by se bránit zaplacení směnky okolnostmi naznačovanými ve zmíněném trestním oznámení, doznával by se tím k vážnému porušení práva, jež mohlo by mít i trestně právní důsledky (a také později mělo, jak vyšlo v této věci najevo v souvislosti s rozhodováním o návrzích na poplatkovou úlevu). Je nutno kategoricky říci, že ... to v žádném případě nemůže odůvodnit přenos těchto břemen na druhou stranu sporu, tedy zde na žalobce", neboť by šlo o získání výhody z nepoctivého nebo protiprávního jednání, které zapovídá § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Již z tohoto ustanovení občanského zákoníku je možno dovodit, že stěžovatele nelze "uvolnit z jeho nepochybně existujícího směnečného závazku na základě zjištění, že důvodem pro neplacení směnky mělo by být výlučně jeho nepoctivé a dokonce protiprávní jednání". Podle vrchního soudu mohl stěžovatel "v každém případě již před soudem prvého stupně tvrdit všechny rozhodné okolnosti, kterých se v průběhu odvolacího řízení ohledně neexistence zajištěné pohledávky dovolává, nelze již s ohledem na § 205a o. s. ř. v tomto odvolacím řízení vycházet z těchto tvrzení. To platí i o důkazech o nich. Je tedy nerozhodné, že nakonec ... tyto okolnosti tvrdil a dokázal, když se tak stalo až před odvolacím soudem.". K dohodě o funkci předmětné směnky a právu ji vyplnit vrchní soud zdůraznil, že tato nemusí "být uzavřena najednou a se všemi zúčastněnými... Nemá žádnou oporu v právu ani závěr, že ujednání pro funkci směnky, a jde-li o blankosměnku také ujednání o způsobu jejího vyplnění, musí být uzavřena zároveň v jednom aktu. Okolnost, že tomu tak obvykle bývá, na tomto závěru nemůže nic změnit". 7. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu odmítl v dalším napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud. Uvedl, že právní posouzení věci vrchním soudem, podle něhož se stěžovatel nemůže prostřednictvím jím tvrzené kauzální námitky zprostit povinnosti zaplatit směnku, v "obecné poloze odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu", na kterou je v napadeném rozhodnutí odkázáno. V odůvodnění rozhodnutí dále Nejvyšší soud uvedl, že "na řešení dalších dovolatelem otevřených právních otázek, týkajících se (ne)splnění poučovací povinnosti soudy nižších stupňů, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá", a že "právní posouzení věci odvol