III.ÚS 3117/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3117/24 ze dne 18. 7. 2025 Přepjatý formalismus při posuzování přípustnosti dovolání; smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole jako spotřebitelská smlouva   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Anastazie Budajové, zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem, sídlem Na Zlíchově 18, Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1054/2023-281, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2022, č. j. 18 Co 188/2022-243, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a AMBIS vysoká škola, a.s., zast. Mgr. Danou Burdovou, advokátkou, sídlem V Parku 2308/8, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1054/2023-281, porušil základní právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, č. j. 33 Cdo 1054/2023-281, se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Stěžovatelka byla studentkou vedlejší účastnice - vysoké školy AMBIS vysoká škola, a. s. ("vysoká škola"). Stěžovatelka se ke studiu zapsala k 1. 9. 2019, absolvovala první semestr studia, který řádně uhradila, následně však studium na rok přerušila a ještě před uplynutím doby přerušení studium ukončila (k 22. 12. 2020). 2. Vysoká škola se po stěžovatelce domáhala doplacení 51 800 Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení z titulu neuhrazeného školného a částky 37 782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,3 % denně z dlužné částky. Svůj nárok odvozovala ze smlouvy o studiu, jejíž přílohou byly Všeobecné podmínky studia č. 6/2019, kterou se stěžovatelkou uzavřela. Podle uvedených dokumentů vznikalo vysoké škole právo na školné za první tři semestry již uzavřením samotné smlouvy o studiu, bez ohledu na to, zda student první tři semestry ukončil. Při prodlení s úhradou školného vznikalo vysoké škole právo na smluvní pokutu 0,3 % denně z dlužné částky. 3. Okresní soud v Chebu ("okresní soud") žalobu vysoké školy zamítl (rozsudek ze dne 3. 6. 2022, č. j. 9 C 421/2021-205). Jelikož je vysoká škola financována výhradně z prostředků studentů (tj. ze školného) a z její strany jako podnikatelky je poskytována služba studentům za úplatu, okresní soud považoval smlouvu o studiu za smlouvu spotřebitelskou. V dané smlouvě jsou přitom obsažena ujednání o smluvní pokutě, která zakládají nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě žalované jako spotřebitelky. Pro nepřiměřenost těchto ujednání jde podle okresního soudu o ujednání zakázaná podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ke kterým soud nepřihlížel. Okresní soud konstatoval, že způsob ukončení studia je sankcionován tak tvrdě, že smlouva je současně neplatná pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy podle § 588 o. z. 4. O odvolání vysoké školy rozhodl Krajský soud v Plzni ("krajský soud") nyní napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek okresního soudu v části, jíž byl zamítnut požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 51 800 Kč od 12. 11. 2021 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části jej změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost uhradit vysoké škole částku 51 800 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a částku 39 782,40 Kč odpovídající smluvní pokutě za období od 1. 3. 2021 do 11. 11. 2021; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, usnesení téhož soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4361/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, a čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod oproti okresnímu soudu dospěl k názoru, že na smlouvu o studiu nelze pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou. Krajský soud přitom poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nepovažoval za přímé (adresné) protiplnění za poskytnutou službu (výuku), nýbrž za podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium; podle krajského soudu není smyslem poplatků založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. 5. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelka předložila k řešení otázku povahy smlouvy o studiu, kterou současně považuje za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, za otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, i za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu však platí, že ve vztahu k jedné právní otázce (dovolacímu důvodu) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika (více) alternativ přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti rozsáhlou argumentaci, kterou opírá o judikaturu Soudního dvora Evropské unie ("Soudní dvůr"), Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, která má doložit spotřebitelskou povahu smlouvy o studiu a charakter vysoké školy jako soukromého podnikatelského subjektu. 7. K charakteru vysoké školy namítá, že krajský soud v její věci nesprávně vycházel z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/14, které se však týkalo soukromé vysoké školy zřízené ve formě obecně prospěšné společnosti. Taková škola však musí - oproti vedlejší účastnici - hospodářský výsledek (zisk) použít výhradně na veřejně prospěšnou službu, nebyla založena za účelem generování zisku, nejde o podnikatele. Krajský soud k vedlejší účastnici přistupoval jako by byla veřejnou (státní) školou poskytující veřejnou službu a tím se podle stěžovatelky odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/17 i judikatury Nejvyššího soudu. 8. Krajský soud podle stěžovatelky záměrně pominul relevantní judikaturu Soudního dvora, Ústavního i Nejvyššího soudu, ačkoliv se jimi okresní soud ve svém rozsudku zabýval (např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. C-76/05, rozhodnutí Ústavního soudu - nález ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 3512/11 a usnesení ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06, a dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3805/2018). Z uvedených rozhodnutí, spolu s rozsudky Soudního dvora sp. zn. C-263/86 a sp. zn. C-109/92 přitom vyplývají zásadní právní závěry včetně toho, že vztah mezi stěžovatelkou a vysokou školou je bezesporu vztahem spotřebitelským. Nejvyšší soud navíc dezinterpretoval i vlastní právní výklad obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, ve kterém jsou obsažena jednoznačná kritéria, která mají obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) obligatorně aplikovat v obdobných právních případech. 9. Stěžovatelka se zabývá také způsobem, jakým vysoká škola stanovila školné. Tvrdí, že vysoká škola postupovala v rozporu se zákonem o vysokých školách, což dokládá sdělením Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Vysoká škola neměla vnitřním předpisem upravené školné a další poplatky, neměla tedy ani právní titul pro žalované nároky. Tento názor pak dokládá rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 2443/2023-328. Krajský soud na obdobné námitky stěžovatelky nereagoval, zejména se zcela vyhnul odůvodnění rozporu vymáhaných nároků se zákonem a dobrými mravy, přestože šlo ze strany stěžovatelky o argument klíčový a okresní soud se s touto otázkou ve svém rozhodnutí vypořádal. I tento postup krajského soudu shledává v rozporu s (v ústavní stížnosti blíže označenou) judikaturou Ústavního soudu. 10. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, pak závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu alternativního vymezení kritérií přípustnosti pro jednu právní otázku je podle názoru stěžovatelky právně irelevantní a protiústavní. Stěžovatelka přitom v dovolání upozorňovala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, podle kterého je dovolání přípustné i v případě, je-li namítáno odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu. V tomto smyslu stěžovatelka v dovolání konkrétně označila judikaturu Soudního dvora, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, od které se krajský soud odchýlil. Připomíná i nález ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2904/20, podle kterého se nevylučuje alternativní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, kdy za jeden předpoklad bylo označeno, že rozhodná otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a za