III.ÚS 3182/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3182/19 ze dne 5. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Taraby, CSc., zastoupeného Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 28 Cdo 2506/2018-659, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2017 č. j. 15 Co 20/2017-592 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 8 C 29/2008-540, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Ivany Tarabové, 2) JUDr. Jaroslavy Šafránkové a 3) MUDr. Oty Schütze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2016 č. j. 8 C 29/2008-540 uložil stěžovateli a vedlejší účastnici 1) jako žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejším účastníkům 2) a 3) jako žalobcům částku 448 130,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice 1) společně a nerozdílně nahradit vedlejším účastníkům 2) a 3) náklady řízení ve výši 118 617,50 Kč a náklady státu - znalečné ve výši 15 175,50 Kč (výroky II. a III.). 3. Předmětem sporu byl požadavek vedlejších účastníků 2) a 3) na zaplacení částky 448 130,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Podolí (dále jen "předmětný pozemek") a bytové jednotky č. X2 v katastrálním území Stodůlky (dále jen "předmětný byt") bez právního důvodu. Obvodní soud věc posuzoval po zrušení svého předchozího rozsudku ze dne 14. 9. 2015 č. j. 8 C 29/2008-417. Vyšel ze zjištění, že stěžovateli a vedlejší účastnici 1), kteří předmětný byt užívali na základě rozhodnutí soudu jako náhradní byt, právo sui generis užívat náhradní byt zaniklo tím, že předmětný byt přenechali k užívání třetí osobě; užívání předmětného pozemku pak spočívalo v tom, že stěžovatel a vedlejší účastnice 1) na tomto pozemku neoprávněně postavili garáž. Obvodní soud dovodil, že částka 448 130,50 Kč představuje bezdůvodné obohacení stěžovatele a vedlejší účastnice 1) mající původ v plnění bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Výši bezdůvodného obohacení soud stanovil podle znaleckých posudků, přičemž vzal v úvahu částky, které stěžovatel a vedlejší účastnice 1) za užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období zaplatili. Nedůvodnou shledal obvodní soud námitku stěžovatele a vedlejší účastnice 1), že se s úhradou služeb spojených s užíváním předmětného bytu nedostali do prodlení, neboť z jejich nesouhlasných reakcí na vyúčtování je nepochybné, že se s vyúčtováními seznámili; navíc bezdůvodné obohacení vzniklo již tím, že poskytnuté služby spotřebovali. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice 1) rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 15 Co 20/2017-592 rozsudek obvodního soudu v I. výroku změnil tak, že žaloba co do částky 3 967,94 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 15. 1. 2008 do zaplacení a dále co do zákonných úroků z prodlení z částky 116 438,15 Kč od 15. 1. 2008 do 26. 5. 2011, z částky 114 619,21 Kč od 15. 1. 2008 do 26. 5. 2011, z částky 91 982,18 Kč od 5. 5. 2008 do 26. 5. 2011 a z částky 119 280,95 Kč od 5. 5. 2008 do 26. 5. 2011 se zamítá; ve zbývajícím rozsahu městský soud I. výrok potvrdil (výrok I.). Dále městský soud rozsudek obvodního soudu ve II. výroku změnil tak, že vedlejším účastníkům 2) a 3) náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.) a ve výroku III. o nákladech státu rozsudek potvrdil (výrok III.). Dále městský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele a vedlejší účastnice 1) nahradit vedlejším účastníkům 2) a 3) náklady odvolacího řízení ve výši 10 400 Kč (výrok IV.). 5. Městský soud dovodil, že argumentace stěžovatele a vedlejší účastnice 1), ze které je dovozováno právo hradit regulované nájemné, není správná. Právní vztah obdobný nájemnímu právu, který Nejvyšší soud označil za právo "sui generis", vyplývající z práva na přidělení přiměřeného náhradního bytu, zaniklo za přiměřeného použití § 344 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), rozhodnutím stěžovatele a vedlejší účastnice 1) byt neužívat a jeho přenecháním do užívání třetí osobě (dceři), na kterou specifické užívací právo přejít nemohlo. Stěžovatel a vedlejší účastnice 1), kteří již v rozhodné době užívali nemovitosti bez právního důvodu, získávali tímto užíváním na úkor jejich vlastníků [vedlejších účastníků 2 a 3)] majetkový prospěch. Městský soud rovněž přisvědčil obvodnímu soudu v závěru o vzniku bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklé hladině neregulovaného nájemného předmětného bytu, respektive o nemožnosti stanovit rozsah bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku podle výměru Ministerstva financí č. 06/2002 z důvodu jeho ekonomického využívání stěžovatelem a vedlejší účastnicí 1). Městský soud konstatoval, že v podání ze dne 1. 8. 2016 vedlejší účastníci 2) a 3) pouze shrnuli a zčásti doplnili skutková tvrzení, pročež nadále trval jejich žalobní požadavek na příslušenství z dlužných částek upřesněný v podání ze dne 5. 5. 2011. Za nedůvodnou městský soud označil jak kompenzační námitku stěžovatele a vedlejší účastnice 1) ve výši 46 230 Kč, tak i jejich námitku rozporu s dobrými mravy. Názor obvodního soudu však korigoval jednak ve vztahu k zákonnému úroku z prodlení, neboť v případě užívání předmětného bytu bez právního důvodu není podmínkou splatnosti nedoplatků za spotřebované služby řádné vyúčtování, nýbrž výzva k plnění, přičemž vedlejší účastníci 2) a 3) své nároky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětného bytu bez právního důvodu přiléhavě zformulovali až v podání doručeném stěžovateli a vedlejší účastnici 1) dne 25. 5. 2011, a proto městský soud tento zákonný úrok z prodlení přiznal až ode dne 26. 5. 2011, a dále ve vztahu k částce 3 967,94 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 15. 1. 2008 do zaplacení, a to z důvodu překážky rei iudicatae. 6. Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku městského soudu podali stěžovatel a vedlejší účastnice 1) dovolání. Z vyžádaného spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve svém dovolání namítal překročení žalobního návrhu soudem, jakož i skutečnost, že nenastala splatnost předmětných pohledávek. Stěžovatel dále namítal, že městský soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel dále nesouhlasil, že bezdůvodné obohacení nebylo možné stanovit podle výměru Ministerstva financí č. 06/2002, dále namítal, že obecné soudy se nevypořádaly s kompenzační námitkou stěžovatele a že městský soud se nedostatečným způsobem vypořádal s korektivem dobrých mravů v neprospěch stěžovatele a vedlejší účastnice 1). Konečně stěžovatel namítal i porušení svého práva na soudní ochranu. 7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 2506/2018-659 byla dovolání stěžovatele a vedlejší účastnice 1) jako nepřípustná podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuta. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil ke své stávající judikatuře týkající se bezdůvodného obohacení, jakož i k výši bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu a k problematice splatnosti dluhu. Dále reagoval na námitku stěžovatelů o překročení žalobního návrhu městským soudem, vyjádřil se k námitce stěžovatele a vedlejší účastnice 1), že podáním vedlejších účastníků ze dne 1. 8. 2016 došlo ke změně žaloby, jakož i k námitce nesprávnosti úsudku městského soudu, který neshledal v dané věci prostor pro odepření ochrany výkonu práv vedlejších účastníků 2) a 3) s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Reagoval i na námitku stěžovatele a vedlejší účastnice 1) o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku městského soudu a na námitku o porušení jejich práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku III., jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení státu, a ve vztahu k výroku IV. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však neshledal Nejvyšší soud dovolání objektivně - ze z