III.ÚS 3196/20

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 12. 11. 2020 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutím s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Na základě návrhu vedlejší účastnice řízení (oprávněné) bylo zahájeno exekuční řízení k uspokojení její pohledávky ve výši 1 056 379 Kč proti povinným (stěžovatel je označen jako první povinný) podle vykonatelných exekučních titulů (rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 T 55/2018-1415 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. 12. 2019 č. j. 14 To 260/2019-1535). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Filip Exner, Exekutorský úřad Praha 7 (dále jen "soudní exekutor").

Soudní exekutor ústavní stížností napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 24. 7. 2020 č. j. 151 EX 43/20-444 stanovil náklady exekuce (částkou 211 314,40 Kč) a náklady vedlejší účastnice řízení (částkou 26 280 Kč), tedy celkem částkou ve výši 237 594,40 Kč. Povinnost k jejich zaplacení uložil stěžovateli (prvnímu povinnému) a druhému povinnému (Romanu Strnadovi).

O námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodl Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 8. 2020 č. j. 28 EXE 188/2020-149 tak, že je zamítl.

Stěžovatel brojí proti uvedeným rozhodnutím ohledně nákladů exekuce námitkou, že výše odměny soudního exekutora byla stanovena nepřiměřeně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, přičemž poukazuje na to, že soudní exekutor se na vymožení plnění, pro něž byla exekuce nařízena, fakticky vůbec nepodílel.

Ústavní soud si vyžádal od soudního exekutora a od okresního soudu vyjádření, jakož i příslušné spisy. Z dodaných podkladů následně zjistil, že usnesení okresního soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 28 EXE 188/2020-63, jímž byl zamítnut návrh druhého povinného na zastavení exekuce, bylo na základě odvolání druhého povinného usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 10. 2020 č. j. 17 Co 188/2020-162 (dále jen "usnesení krajského soudu") změněno tak, že exekuce vedená soudním exekutorem byla částečně (co do částky 834 811,80 Kč) zastavena. Krajský soud vyšel z toho, že tyto finanční prostředky byly odňaty z majetkové sféry stěžovatele a druhého povinného v trestním řízení již v roce 2017 a byly zadržovány až do doby jejich pravomocného odsouzení. V rámci trestního řízení pak bylo usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 2. 2020 č. j. 6 T 55/2018-1576 o vydání zajištěného majetku stanoveno, že tyto finanční prostředky mají sloužit k částečné úhradě škody oprávněné, k jejíž úhradě byli stěžovatel a druhý povinný zavázáni solidárně, přičemž jí byly následně dne 8. 6. 2020 převedeny Krajským ředitelstvím Policie České republiky na její bankovní účet.

Usnesení krajského soudu o částečném zastavení exekuce mělo pro exekuční řízení mj. ten důsledek, že soudní exekutor musel stanovit novou výši jistiny a jejího příslušenství, zohlednit následné platby a rovněž změnit příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, aby odměna odpovídala skutečně vymoženému plnění v dané exekuci.

Soudní exekutor následně novým příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 11. 2020 č. j. 151 EX 43/20-487 zrušil ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce a nově podle instrukcí obsažených v usnesení krajského soudu rozhodl tak, že náklady exekuce činí 58 939,10 Kč, náklady vedlejší účastnice řízení činí 35 750 Kč, celkem tedy částku ve výši 94 68910 Kč.

Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.

Vzhledem k tomu, že exekuce po jejím částečném zastavení stále probíhá s tím, že ústavní stížností napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce byl zrušen a nahrazen novým, který však podle dostupných informací vyplývajících, ze soudním exekutorem zaslaného spisu (v elektronické podobě) v době rozhodování Ústavního soudu dosud nenabyl právní moci, je třeba považovat tuto ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Probíhá-li totiž nadále řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu se zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.

Ústavní soud dále podotýká, že nepřehlédl, že napadené usnesení okresního soudu o zamítnutí stěžovatelových námitek zůstalo usnesením krajského soudu nedotčeno, avšak s ohledem na nastalou procesní situaci ztratilo své reálné uplatnění (stalo se obsoletním). Stěžovatel totiž má možnost brojit proti novému příkazu k úhradě nákladů exekuce a v průběhu dalšího řízení uplatňovat své námitky stran stanovených nákladů exekuce, jakož i další práva, včetně případného podání nové ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako nepřípustnou odmítnout.