III.ÚS 323/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 323/21 ze dne 6. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jana Veselého, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti I. výroku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2020 č. j. 13 Kss 2/2020-146, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a předsedy Okresního soudu v Mělníku Mgr. Oldřicha Kajzra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 2, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl napadeným výrokem uznán vinným, že podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 7/2002 Sb."), jako soudce Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") nahlížel do dokumentů spisů okresního soudu ve věcech sp. zn. 20 C 168/2018 a sp. zn. 16 Nc 4482/2007, čímž zaviněně ohrozil důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudů a spáchal kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb.") za což mu bylo uloženo podle § 88 odst. 1 písm. b) téhož zákona kárné opatření snížení platu o 20 % na dobu 6 měsíců. 3. Nejvyšší správní soud vyšel při svém rozhodování z toho, že nahlížet do spisů, které soudci nebyly přiděleny k rozhodnutí, je přípustné pouze z pracovních či studijních důvodů, tyto však nebyly při nahlížení stěžovatelem do spisů sp. zn. 20 C 168/2018 a sp. zn. 16 Nc 4482/2007 shledány. Kárný návrh stál na zjištění, že jeden z účastníků řízení (T. M.) byl z hlediska stěžovatele zájmovou osobou (v minulosti od něho stěžovatel koupil nemovitost). Stěžovatel doznal, že po doručení soudní obsílky pro T. M. na adresu této nemovitosti zjistil nahlížením do systému ISAS, o jakou věc se jedná, a jmenovaného o tom informoval do zahraničí. Nejvyšší správní soud měl za prokázané, že stěžovatel do spisu sp. zn. 20 C 168/2018 nahlížel opakovaně (6x v průběhu sedmi měsíců), a to i do konceptu rozhodnutí a konceptu protokolu o jednání. Osoby T. M. se týkalo i nahlížení do spisu zn. 16 Nc 4482/2007. Nejvyšší správní soud přisvědčil kárnému návrhu, že stěžovatel systematicky sledoval průběh řízení vedených s osobou z jeho hlediska zájmovou, úmyslně nahlížel do elektronického systému z nepřípustných důvodů, a tím zaviněně ohrozil důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudů. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jakou zákonem uloženou povinnost soudce ve vtahu k nahlížení do systému ISAS porušil, ani se v něm neuvádí žádné konkrétní důvody, v čem skutkem, za nějž byl uznán vinným, porušil důvěru v nestranné rozhodování soudů. Stěžovatel poukazuje na nález ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (N 126/70 SbNU 147; 259/2013 Sb.), podle něhož ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu a vyloučil sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona. Stěžovatel upozorňuje, že v době přijetí zákona č. 6/2002 Sb. systém ISAS ještě neexistoval, a posléze nebyla přijata žádná zákonná úprava, která by řešila používání tohoto systému v rámci justice. Stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší správní soud při rozhodování o druhu kárného opatření nevzal v potaz skutečnost, že se stěžovatel k tomuto skutku sám doznal, přičemž nebýt tohoto doznání, skutek by mu nebyl prokázán. Podle stěžovatele je nutno přihlédnout k okolnostem dané věci, kdy adresáta písemnosti nalezené ve schránce toliko informoval o obsahu této písemnosti, nikterak mu však neradil, ani za něj v dané věci neintervenoval. V širším kontextu tak nemohla být důvěra v rozhodování soudů ohrožena. Stěžovatel připomíná, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2021 č. j. 11 Kss 7/2020-42 byla v případě opakovaného nahlížení do systému ISAS schválena dohoda o vině a kárném opatření, jímž byla důtka. V kontextu s tímto rozhodnutím se stěžovateli uložené kárné opatření jeví jako exemplární, přičemž není vyloučeno, že jím kárný senát nepřímo kompenzoval skutečnost, že ohledně skutku, za který stěžovateli hrozilo odvolání z funkce, jakož i dalších skutků, byl kárného návrhu zproštěn. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo-li ve dvou skutkově shodných kárných věcech rozhodnuto odlišně, pak byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a byla porušena zásada právní jistoty. Napadené rozhodnutí považuje stěžovatel za do značné míry překvapivé, neboť za předpokladu, že by byl například již dříve zproštěn kárného návrhu, o němž bylo rozhodováno ve druhém výroku, nabízela by se, a to zejména, pokud by řízení proběhlo poprvé v lednu 2021, např. i dohoda o vině a kárném opatření. Za předpokladu, že by kárný senát předběžně vyjádřil svůj právní názor, mohl by tomu stěžovatel přizpůsobit svou obhajobu. Podle stěžovatele nelze přehlédnout ani okolnost, že kárné řízení je toliko jednoinstanční, což je České republice opakovaně vytýkáno Benátskou komisí Rady Evropy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozhodnutí zákon procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele neposkytuje. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 7. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť Nejvyšší správní soud postupoval ve věci řádně, pečlivě a s důrazem na ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupu Nejvyššího správního soudu tedy není z pohledu ústavnosti čeho vytknout. 8. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že z obsahu napadeného rozhodnutí není zřejmé, čím konkrétně stěžovatel porušil povinnost soudce. Nejvyšší správní soud odkázal na svou judikaturu (rozhodnutí ze dne 10. 5. 2012 č. j. 13 Kss 13/2011-169, ze dne 5. 10. 2017 č. j. 11 Kss 4/2017-49 a ze dne 22. 5. 2014 č. j. 16 Kss 12/2013-139) a uvedl, že informační systém ISAS není nástrojem, který by měl sloužit účastníkům řízení nebo případně širší veřejnosti k nahlížení do soudních spisů podle § 44 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, či § 65 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nýbrž jde o softwarovou pomůcku pracovníků soudu určenou k plnění pracovních úkolů, jež má především přispívat k zefektivnění jejich nejrůznějších pracovních postupů. Nahlížení do soudních spisů (resp. jejich jednotlivých složek - dokumentů), které by se uvedenému účelu tohoto informačního systému zpronevěřovalo, je tudíž v zásadě nepřípustné (zde odkázal Nejvyšší správní soud na čl. 3 Vnitřního předpisu Okresního soudu v Mělníku k implementaci zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti, a instrukce MSP-53/2015-OI-Sp ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. 70 Spr 934/2016). Jako výjimku z výše uvedené nepřípustnosti nahlížení označil Nejvyšší správní soud situace, kdy soudce prostřednictvím ISAS nahlédne do spisu (jenž mu není