III.ÚS 3242/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V záhlaví označeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 6. 2020 č. j. 4 Cmo 147/2019-102 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že odůvodnění ústavní stížnosti doplní do 14 dnů ode dne jejího podání.

Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat hodnocením věci samé, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. K ústavní stížnosti, byť podané advokátkou, nebyla přiložena plná moc k zastupování stěžovatelky podle § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dříve než Ústavní soud stěžovatelku vyzval k odstranění této vady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost obsahuje další, tentokrát již neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).

V uvedených zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv, nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.

V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. Posuzovaná věc se nachází ve fázi řízení před vrchním soudem poté, co bylo jeho původní usnesení Nejvyšším soudem zrušeno, a věc byla vrácena vrchnímu soudu k dalšímu řízení. V daném stadiu civilního řízení není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, povolán vůči napadenému rozsudku Nejvyššího soudu vyvozovat žádné závěry. Proto zde ani není dáno pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatelky, a bylo tak způsobilé přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci.

Veden zásadou hospodárnosti řízení již Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k doložení plné moci k jejímu zastupování advokátem (advokátkou), neboť odstranění této vady by nemohlo na právě předestřených závěrech ničeho změnit.

Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.