III.ÚS 3264/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3264/23 ze dne 5. 3. 2025 Kolize práva na ochranu osobnosti a svobody projevu při parlamentní debatě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Andreje Babiše, zastoupeného Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1637/2022-287 ze dne 5. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Miroslava Kalouska, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá kolizí práva na ochranu osobnosti jednoho poslance a svobody projevu jiného poslance (a zároveň předsedy vlády). Soustředí se především na ústavní limity možnosti domáhat se odčinění nemajetkové újmy způsobené poslancem v souvislosti s projevy přednesenými při jednání Poslanecké sněmovny (a jejích orgánů). II. Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí 2. Ing. Miroslav Kalousek (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) se žalobou na ochranu osobnosti domáhal po stěžovateli omluvy za jeho výrok pronesený při schůzi Poslanecké sněmovny dne 11. 7. 2018. Stěžovatel při projevu před Poslaneckou sněmovnou mimo jiné pronesl, že vedlejší účastník - toho času také poslanec a dříve náměstek ministra obrany - "rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky". 3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") řízení o žalobě zastavil a věc postoupil Mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny, neboť s ohledem na disciplinární pravomoc Poslanecké sněmovny (§ 13 a násl. zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny) shledal nedostatek pravomoci soudů podle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu. Toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"). Ze spisu okresního soudu (č. l. 58) vyplývá, že mandátový a imunitní výbor vzal usnesení okresního a krajského soudu na vědomí, konstatoval ale, že "podnět" (tj. žaloba) vedlejšího účastníka ze dne 8. 10. 2018 není návrhem na zahájení disciplinárního řízení. 4. Usnesením č. j. 25 Cdo 2386/2019-76 ze dne 15. 4. 2020 Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu změnil v důsledku tak, že se řízení o žalobě nezastavuje. Závěr opřel o to, že spory o ochranu osobnosti jsou obecně upraveny soukromým právem a spadají do pravomoci (civilních) soudů. Ustanovení čl. 27 odst. 2 Ústavy, zakládající indemnitu poslanců za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně, neposkytuje podle Nejvyššího soudu oporu pro závěr, že je z poslanců sňata též soukromoprávní odpovědnost za jejich projevy. Jednací řád Poslanecké sněmovny neupravuje disciplinární odpovědnost poslanců jako zvláštní pravidlo (lex specialis) k obecné úpravě soukromoprávní odpovědnosti. Disciplinární řízení podle Nejvyššího soudu neumožňuje vypořádání soukromoprávních nároků, které vzniknou při výkonu mandátu mezi poslanci. Slouží ke kultivaci parlamentní debaty a představuje veřejnoprávní "nadstavbu" k běžné soukromoprávní odpovědnosti každé osoby za své projevy. Jelikož tak není žádným zvláštním zákonem vyloučena soukromoprávní odpovědnost poslance za projevy v Poslanecké sněmovně ani pravomoc soudů k projednání sporů z nich vzešlých, nebyly dány podmínky pro zastavení řízení a postoupení věci Mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny. 5. V dalším řízení okresní soud rozhodl tak, že uložil stěžovateli povinnost se vedlejšímu účastníku omluvit za uvedený výrok, a to na schůzi Poslanecké sněmovny a též písemně. Návrh na konstatování, že byl výrok nepravdivý, zamítl. Krajský soud toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele ve výroku o přiznání omluvy zrušil. Okresní soud poté druhým rozsudkem zamítl žalobu i ve zbývající části. Podle okresního soudu byly jednak stěžovatelovy výroky přičitatelné vládě, neboť je pronesl v rámci výkonu funkce předsedy vlády, a tak za ně nenesl soukromoprávní odpovědnost (nebyl ve sporu pasivně legitimován). I kdyby byly ale stěžovateli přičitatelné, šlo o tzv. hybridní výroky s dostatečným skutkovým základem. Podle okresního soudu totiž vedlejší účastník nese alespoň politickou odpovědnost za výsledky veřejných zakázek vypisovaných Ministerstvem obrany, což bylo opakovaně předmětem diskuze v médiích. Výroky stěžovatele podle okresního soudu představovaly kritiku, kterou byl vedlejší účastník jako veřejně činná osoba povinen snést. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. 6. Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejšího účastníka přípustným a důvodným, protože se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve dvou otázkách - v posouzení pasivní věcné legitimace stěžovatele a v posouzení povahy výroku. Výrokem I napadeného rozsudku Nejvyšší soud postupem podle § 243d odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil rozsudek krajského soudu v tom smyslu, že se mění rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen přednést na schůzi Poslanecké sněmovny omluvu za svůj výrok a také zaslat vedlejšímu účastníkovi písemnou omluvu. Jinak řečeno, žalobě v části žádající omluvu vyhověl. 7. Co se týče pasivní věcné legitimace, podle Nejvyššího soudu nebylo možné dovodit jakoukoli věcnou souvislost výroku, zasazeného do kontextu projevu stěžovatele jako celku, s činností předsedy vlády. Výrok neměl žádnou obsahovou souvislost s tím, zda Poslanecká sněmovna vysloví vládě důvěru, a stěžovatel tak měl sledovat své osobní zájmy, když emotivně reagoval na předchozí urážlivý projev vedlejšího účastníka. Závěr okresního a krajského soudu o tom, že stěžovatel nebyl pasivně legitimovaný, byl proto nesprávný. 8. Nejvyšší soud měl dále za to, že krajský soud pochybil při hodnocení povahy výroku, když uzavřel, že jde o výrok hybridní. Podle Nejvyššího soudu jde o jasné skutkové tvrzení o tom, čeho se měl vedlejší účastník dopustit. Nejde o hodnocení jeho osobnosti nebo projevení názoru stěžovatele na vedlejšího účastníka, a pro absenci hodnotícího prvku nemůže jít ani o hybridní výrok. Ačkoli se podle nižších soudů objevují ve veřejném prostoru "spekulace o působení [vedlejšího účastníka] na Ministerstvu obrany", skutková tvrzení, že kradl nebo někoho zabil, jsou neprokázaná. I přes dlouhodobě napjaté vztahy a politováníhodné vzájemné napadání mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem bylo takové obvinění způsobilé dotknout se osobnostní sféry vedlejšího účastníka. Podle Nejvyššího soudu jde o výrok, který by nesla úkorně každá, tedy i veřejně činná osoba s vysokou odolností proti negativním projevům o své osobě. Shledal proto, že byly dány podmínky pro vznik odpovědnosti stěžovatele za porušení práva na ochranu osobnosti vedlejšího účastníka. III. Argumentace stěžovatele 9. Obsah ústavní stížnosti lze shrnout do tří okruhů. Zaprvé, stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v závěru Nejvyššího soudu o své pasivní věcné legitimaci. Jeho výrok měl souviset s činností vlády, respektive s výkonem funkce předsedy vlády. Fórum, kde výrok pronesl (schůze Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry vládě) signalizuje existenci věcné souvislosti výroku s jeho vládní funkcí. Stěžovatel jej pronesl na schůzi Poslanecké sněmovny potom, co vedlejší účastník přednesl důvody, proč nevyjádří vládě vedené stěžovatelem důvěru. Jelikož stěžovatel měl jednat jako předseda vlády při realizaci čl. 68 Ústavy, považuje za vyloučené, aby za něj odpovídal jako soukromá osoba. 10. Zadruhé, stěžovatel namítá porušení záruk poslanecké indemnity (tj. imunity hmotněprávního charakteru) podle čl. 27 odst. 2 Ústavy. Toto ustanovení vykládá tak, že vedle indemnity trestní a přestupkové vylučuje také uplatnění soukromoprávní odpovědnosti v souvislosti s projevy člena komory Parlamentu na jeho půdě. K tomu stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. II. ÚS 146/2016 ze dne 11. 2. 2016 a obdobné znění čl. 27 odst. 2 Ústavy a čl. 78 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky. Dovolává se závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 3018/14 ze dne 16. 6. 2015, z nichž dovozuje, že byly splněny podmínky pro to, aby byl daný výrok chráněn pod čl. 27 odst. 2 Ústavy od trestního i správně trestního postihu; proto by měla být vyloučena i soukromoprávní odpovědnost. Účelem daného ustanovení totiž je, aby člen komory Parlamentu podléhal jen disciplinární pravomoci příslušné komory. 11. Zatřetí, pokud by této argumentaci Ústavní soud nepřisvědčil, namítá stěžovatel, že došlo k porušení jeho svobody projevu (čl. 17 odst. 1 Listiny). Nejvyšší soud toliko konstatoval, že izolovaně posuzovaný, od kontextu diskuze odtržený výrok představoval skutkové tvrzení, aniž by se blíže zabýval faktory podstatnými pro poměření v kolizi stojící svobody projevu stěžovatele s právem na ochranu osobnosti vedlejšího účastníka. Vyzdvihl především okolnost