III.ÚS 3265/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3265/18 ze dne 26. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. B. a 2) J. B., zastoupených Mgr. Martinem Panuškou, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 25 Cdo 4948/2017-152 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2017 č. j. 21 Co 44/2017-102, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) A. B., 2) V. S. a 3) obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 7, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 30 C 52/2015 vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 8. 2016 č. j. 30 C 52/2015-57 uložil vedlejší účastnici 3) zaplatit vedlejší účastnici 1) částku 240 000 Kč, vedlejší účastnici 2) částku 175 000 Kč, stěžovateli 1) částku 240 000 Kč a stěžovateli 2) částku 175 000 Kč (výrok I.), žalobní návrh na zaplacení úroku z prodlení soud zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice 1) a stěžovatel 1) jsou rodiče, vedlejší účastnice 2) a stěžovatel 2) sourozenci policisty, který zemřel při výkonu služby následkem dopravní nehody způsobené K. Č., jenž byl pravomocným rozsudkem shledán vinným trestným činem zabití z nedbalosti, a poškození byli odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že policejní vozidlo, které řídil poškozený, nemělo bez použití modrého majáku právo přednostní jízdy, mělo dodržovat nejvyšší povolenou rychlost a nemělo k jízdě použít tramvajový pás. Dne 16. 7. 2011 při jízdě po Hlávkově mostě v Praze se K. Č. v místě bílé plné čáry otáčel se svým vozidlem do protisměru přes střední tramvajový pás, kde se střetl s přijíždějícím policejním vozidlem, které řídil příslušník ochranné služby Policie České republiky (dále jen "policie"), poškozený policista. Tímto střetem byl policejní vůz vymrštěn, prorazil svodidla a spadl do Vltavy, a v důsledku toho řidič utonul. Obvodní soud dovodil, že poškozený byl podle § 18 odst. 9 a § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2000 Sb."), oprávněn při plnění služebních úkolů i bez použití výstražných světel modré barvy překročit nejvyšší povolenou rychlost, a na svém poškození zdraví s následkem smrti nenese žádné spoluzavinění. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti je v takovém případě dle obvodního soudu nezbytné k plnění úkolů policie dle § 18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., kdy není ani nezbytné, aby policejní vozidlo mělo zapnuta zvláštní výstražná světla modré barvy, protože § 18 odst. 9 je k § 41 odst. 1 téhož zákona v poměru speciality. Žalobcům jako pozůstalým proto náleží jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), od pojistitele - vedlejší účastnice 3). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-102 ve znění opravných usnesení ze dne 15. 3. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-106, ze dne 9. 5. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-123 a ze dne 19. 7. 2017 č. j. 21 Co 44/2017-146 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení částek 120 000 Kč vedlejší účastnici 1) a stěžovateli 1), a částek po 87 500 Kč vedlejší účastnici 2) a stěžovateli 2), jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o úrocích z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV. a V.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, neshledal však správným jeho závěr, že poškozený byl oprávněn překročit nejvyšší dovolenou rychlost při plnění služebních úkolů i bez použití výstražného světla modré barvy. Soud vyložil rozdíl mezi zvláštním výstražným světelným zařízením modré barvy (tzv. majáček) a doplňkovým zvláštním výstražným zařízením (tzv. stroboskop) podle § 41 zákona č. 361/2000 Sb. a uzavřel, že právo přednosti v jízdě mají podle tohoto ustanovení výhradně vozidla policie se zvláštním výstražným světelným zařízením modré barvy, nikoliv vozidla vybavená pouze stroboskopem. Podle § 18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. řidič vozidla policie bez zapnutého zvláštního výstražného světelného zařízení nemá právo přednosti v jízdě, a dodržovat nejvyšší povolenou rychlost, příp. další dopravní předpisy není povinen pouze, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů policie. Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že poškozený neměl zapnutý tzv. majáček při jízdě a neplnil ani nezbytně nutné úkoly policie, stanovené zvláštním právním předpisem (např. při bezprostředním ohrožení lidského života, obecného ohrožení nebo při hrozbě závažné újmy), byl povinen dbát zvýšené opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu. Podíl, kterým přispěl sám poškozený ke škodlivému následku, městský soud stanovil ve výši 50 %, protože bez zapnutého modrého majáčku jel nepřiměřenou rychlostí (dle znalců 86 km/h) za minimálního provozu v podvečer, nikoliv při nezbytně nutném zásahu, navíc po středním tramvajovém pásu. 4. Rozsudek městského soudu napadli oba stěžovatelé i vedlejší účastnice 1) a 2) dovoláním, které Nejvyšší soud ve věci samé zamítl a ve zbytku odmítl (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nejvyšší soud označil za zcela správný právní závěr městského soudu, že poškozený byl při řízení služebního vozu povinen dodržovat nejvyšší povolenou rychlost, neboť jím řízené vozidlo nesplňovalo označení pro přiznání statusu vozidla s právem přednosti v jízdě (§ 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.), a nenastala situace, že by pro splnění mu zadaného služebního úkolu bylo nezbytně nutné překročení povolené rychlosti (§ 18 odst. 9 téhož zákona). Z tohoto pohledu je dle Nejvyššího soudu jednoznačné, že nelze za jedinou příčinu nehody izolovaně považovat pouze jednání K. Č., který sice svým počínáním celou situaci vyvolal, avšak bez nedovoleného způsobu jízdy poškozeného by ke střetu a zejména k jeho smrtelnému zranění nedošlo. Dovolání do výroku o nepřiznání úroků z prodlení Nejvyšší soud odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle § 238 odst. 1 písm. c) a § 238 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, protože jde o rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se závěrem městského soudu, že poškozený v době nehody neplnil služební úkol, a argumentují, že tato skutečnost byla prokázána již v průběhu trestního řízení, kdy obvodní soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že poškozený bezpochyby v době nehody plnil služební úkol. Shodně na věc pohlížel obvodní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 8. 2016 č. j. 30 C 52/2015-57, a proto další důkazní návrhy, které by osvětlily závažnost plněného pracovního úkolu, pro nadbytečnost zamítl. Městský soud, aniž by poučil stěžovatele o tom, že hodlá vyhodnotit dosavadní provedené dokazování skutkově odlišně, a aniž by sám provedl důkazy, na základě kterých hodlal dospět k odlišnému skutkovému závěru, a dal stěžovatelům možnost na uvedenou situaci náležitě procesně reagovat, rozhodl tak, že poškozený služební úkol neplnil a § 18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. se na něj tedy nevztahuje. Stěžovatelé také nesouhlasí se závěrem městského soudu, že chtěl-li poškozený požívat tzv. práva přednostní jízdy, měl mít zapnutý v souladu s § 41 zákona č. 361/2000 Sb. výstražný maják. Městský soud tak dle názoru stěžovatelů nesprávně vyloučil plnění služebního úkolu dle § 18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb. a posoudil danou situaci jako podléhající § 41 téhož zákona. Stěžovatelé se taktéž neztotožňují s názorem městského soudu, že zákonné spojení "nezbytně nutné" služební úkoly, které opravňuje příslušníka policie překročit nejvyšší povolenou rychlost bez užití výstražného světla, je třeba vykládat jako úkoly zcela výjimečného charakteru, např. při ohrožení života apod. Takový závěr považují stěžova