III.ÚS 330/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 330/08 ze dne 11. 9. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. N. T. H., zastoupené JUDr. Milošem Vízdalem, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 48, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007-86, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006, č. j. 31 Ca 282/2005-34, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka namítá, že správce daně jí měl v průběhu daňového řízení "umožnit poskytnutí součinnosti" dle § 2 odst. 2 daňového řádu, neboť vietnamština a čeština jsou odlišné jazyky a "není jisto, nakolik daňový subjekt rozuměl tomu, co se od něj požaduje a co se projednává", když současně "problematika daňového řízení je natolik specifická a opírá se o vlastní terminologii". O tom, že nerozuměla všemu, co se po ní požadovalo, svědčí i to, že se vyjadřovala k "návrhu o daňové kontrole ... nikoliv ke zprávě samotné", což podle stěžovatelky současně vzbuzuje i pochybnosti, zda "kontrola byla vůbec dokončena". U žádného z jednání, včetně projednání výsledků kontroly, nebyl tlumočník přítomen, přičemž z ničeho není patrno, že by se svého práva na tlumočníka vzdala. Absence podpisu jejího zástupce na zprávě pak svědčí o tom, že ani on nebyl projednání "celé zprávy" přítomen. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 282/2005 se podává, že rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2004 byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě, kterými jí byla za použití pomůcek dle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňového řádu"), dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000, 2001 a 2002. Po přezkoumání napadaných rozhodnutí v rozsahu vymezeném ustanovením § 50 odst. 5 daňového řádu dospěl odvolací orgán k závěru, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly splněny. K tomuto způsobu stanovení daně přistoupil správce daně prvního stupně po provedené daňové kontrole oprávněně proto, že zjistil, že "účetnictví daňového subjektu není vedeno úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem", čímž došlo k porušení zákona o účetnictví i zákona o cenách a zjištěné nedostatky nebylo možné odstranit předložením "náhradních důkazních prostředků". Při stanovení daně dle pomůcek bylo náležitě přihlédnuto i ke skutečnostem, z nichž pro stěžovatele vyplynuly výhody (§ 46 odst. 3 a § 16 odst. 8 daňového řádu). K námitce, že při jednáních v daňovém řízení nebyl přítomen tlumočník, odvolací orgán uvedl, že se jich zúčastnil vedle stěžovatelky i její zástupce, a stěžovatelka opakovaně dávala najevo, že jednání rozuměla; před správcem daně nikdy neprohlásila, že neovládá český jazyk, v němž se jednání vedlo, požadavek asistence tlumočníka nikdy nevznesla, a na opakované dotazy před zahájením jednání vždy prohlásila, že "všemu rozumí". Žaloby proti rozhodnutím správního orgánu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 31 Ca 282/2005-34, jako nedůvodné zamítl. Neuznal námitky týkající se způsobu stanovení daně dle pomůcek a důvodnými neshledal ani námitky procesní povahy, včetně té, jejímž prostřednictvím správním orgánům vytýkala, že bylo porušeno její právo, aby jednáním byl přítomen tlumočník. Správní soud uvedl, že z průběhu daňového řízení zřetelně vyplynulo, že stěžovatelka při jednáních před správcem daně zcela běžně bez účasti tlumočníka komunikovala, nikdy nepožadovala, aby pro nepřítomnost tlumočníka bylo jednání odloženo, a na dotaz, zda jednání rozuměla, odpověděla vždy kladně. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost rozsudkem ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007-86, jako zjevně nedůvodnou zamítl. Z podrobně vyložených důvodů, odvolávaje se též na vlastní judikaturu, neshledal důvodnými jak námitky stěžovatelky týkající se způsobu a výše stanovení daně, tak i námitku ohledně porušení jejího práva na tlumočníka. Zde připomenul (a obšírně rozvinul) závěry, jež se podávají ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05, a po zhodnocení všech rozhodných okolností, včetně "širších souvislostí" životních poměrů stěžovatelky (dlouhodobý pobyt, charakter podnikatelské činnosti a dalších), dospěl k závěru, že v jejím případě zákonné povinnosti, vedoucí k přibrání (připuštění) tlumočníka, správci daně nevyvstaly; stěžovatelka totiž byla "schopna komunikovat v češtině natolik dobře, aby v potřebné míře chápala obsah řízení před správcem daně", případně dala najevo, že s touto komunikací "má obtíže", což však nikdy neučinila a naopak se v řízení projevovala způsobem, svědčícím o tom, že je schopna bez obtíží a adekvátně se jej účastnit. Za nepřípustně uplatněné pak kasační soud označil námitky vznesené ohledně přítomnosti resp. nepřítomnosti "zástupce daňového subjektu" při projednání zprávy o kontrole, o počtu sepsaných protokolů a jejich číslování, zda došlo či nikoli k ukončení kontroly, jakož i námitky týkající se doručení výzvy dle § 16 odst. 2 daňového řádu a jejich obsahových náležitostí, neboť šlo o důvody žalobou dříve v řízení neuplatněné (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". V usnesení ze dne 23.6.2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s.ř.s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod". Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými