III.ÚS 330/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 330/17 ze dne 19. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace SKYGOLD a. s., sídlem Ostružnická 361/5, Olomouc, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. 25 Cdo 3349/2016-1296, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2016 č. j. 1 Cmo 128/2015-1222 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2014 č. j. 13 Cm 1266/2012-1125, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), namítá též porušení čl. 2 a čl. 3 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně stěžovatelka požádala, aby byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Následně dne 7. 9. 2017 stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který zdůvodnila tak, že vedlejší účastnice řízení podala návrh na exekuci, přičemž vymáhaná částka je z hlediska stěžovatelky likvidační. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici řízení žalobou zaplacení částky 186 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady ušlého zisku za zmařené investice do fotovoltaické elektrárny (dále jen "FVE"). Škoda měla vzniknout protiprávním jednáním vedlejší účastnice řízení, která nerespektovala § 25 odst. 10 písm. a), c) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "EZ"), postupovala vůči stěžovatelce diskriminačně, oddalovala uzavření smlouvy o připojení, nedodržela svoje závazné stanovisko a nestanovila odpovídající lhůtu pro připojení stěžovatelčina zařízení do distribuční soustavy, čímž se projekt stěžovatelky stal v daném čase ekonomicky nerealizovatelným. V mezidobí totiž došlo ke změnám zákonných podmínek pro výkup elektrické energie vyrobené z obnovitelných zdrojů podle zákona č. 180/2005 Sb. a k vydání cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým byly pro výrobu elektřiny stanoveny nižší výkupní ceny. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Žalovaný nárok posoudil podle § 373 obchodního zákoníku (v tehdy účinném znění) jakožto odpovědnost za škodu vzniklou porušením povinnosti ze závazkového vztahu. Na základě provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru, že i přes porušení právních povinností vedlejší účastnice řízení [§ 25 odst. 11 písm. a) EZ ve znění účinném k 1. 1. 2010] stěžovatelka neprokázala dostatečnou připravenost k zahájení výstavby FVE, když pouze získala povolení ke stavbě, ale neprokázala její zkolaudování, neprokázala zajištění vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu, neprokázala zaplacení zálohy společnosti SOLAR CENTER, a. s., se kterou měla uzavřenou smlouvu o dílo a která měla být zhotovitelem (dodavatelem) technologie pro instalaci FVE, přičemž ani po faktické stránce nebyla stavba ve významném rozsahu zahájena (došlo pouze ke skrývce zeminy na pronajatých pozemcích), a dílo tak provedeno nebylo. Neexistence FVE způsobilé k připojení do distribuční soustavy vedlejší účastnice řízení bylo důvodem, proč stěžovatelka nemohla požádat o povolení k jejímu předčasnému užívání, ani o vydání licence k výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů, což bylo podmínkou pro připojení FVE do distribuční soustavy vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelka od svého záměru sama upustila a projekt výstavby FVE neuskutečnila. Krajský soud neshledal, že by škodlivý následek byl prokazatelně v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním vedlejší účastnice řízení. 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku I (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před krajským soudem (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Na rozdíl od krajského soudu, který aplikoval § 373 a násl. obchodního zákoníku, vrchní soud věc posoudil podle § 420 občanského zákoníku, nicméně skutkové a právní závěry učiněné krajským soudem fakticky potvrdil, když uzavřel, že k samotnému vzniku odpovědnostního vztahu je třeba, aby mezi porušením smluvní povinnosti a škodou byla dána příčinná souvislost (ta v posuzovaném případě dána nebyla), nikoli jen souvislost časová. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Uvedl zejména, že napadené rozhodnutí vrchního soudu nezávisí na řešení stěžovatelkou předložené právní otázky, zda změna právní úpravy, která by při řádném plnění povinností ze strany povinného subjektu neměla vliv na předpokládaný a zamýšlený výsledek při obvyklém běhu okolností, je skutečností, která měla vyvinit povinného z jeho porušení povinností a z povinnosti k náhradě škody. Toto rozhodnutí spočívá na závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka byla nucena upustit od projektu výstavby FVE z důvodu jednání vedlejší účastnice, resp. na absenci příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejší účastnice a ušlým ziskem z provozu FVE. S odkazem na svoji judikaturu Nejvyšší soud uvedl, že za tímto účelem by stěžovatelka jako poškozená musela prokázat, že měla zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, např. že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek, byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost; to se v daném případě nestalo. 6. Jestliže stěžovatelka s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 565/02, II. ÚS 83/04, III. ÚS 166/95 a III. ÚS 84/94) dovozovala přípustnost dovolání v případě extrémního nesouladu mezi tím, co vyšlo z provedeného dokazování najevo, a skutkovými závěry, které z něj soudy vyvodily, Nejvyšší soud poukázal na to, že tato rozhodnutí Ústavního soudu byla vydána před zásadní novelizací dovolacího řízení provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitku nesprávných skutkových zjištění bylo možno uplatnit podle tehdejšího znění § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení, proto je vyloučen přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Nejvyššímu soudu jako přezkumné instanci nenáleží revize správnosti skutkových závěrů těchto soudů. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, hojně prokládané citací judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nejprve namítá vadné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení ze strany krajského soudu a vrchního soudu. Má za to, že nedokončení projektu FVE bylo důsledkem jednání vedlejší účastnice řízení (diskriminační jednání vůči stěžovatelce, nedodržení lhůty 30 dnů pro předložení návrhu smlouvy, stanovení podmínek odlišných od závazného stanoviska pro připojení stěžovatelky, odlišné lhůty pro připojení stěžovatelky), a to buď výlučně, nebo zásadní mírou. Je přesvědčena, že kdyby vedlejší účastnice postupovala podle § 25 odst. 10 písm. a), c) EZ, nestal by se investiční projekt stěžovatelky v daném čase ekonomicky nerealizovatelným. Krajský soud i vrchní soud se nezabývaly skutkovou a právní argumentací stěžovatelky, pouze jednostranně převzaly tvrzení vedlejší účastnice řízení. 8. Při právním posouzení věci vrchní soud nesprávně přihlížel i k dalším okolnostem, které nastaly vedle rozhodných příčin vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice řízení za škodu. Tyto okolnosti až dodatečně přistoupily k porušení povinností vedlejší účastnice řízení, což teprve vedlo ke vzniku škody (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti), takže právní závěr vrchního soudu představuje dle stěžovatelky tzv. pohyb v kruhu. Nesprávnost právního posouzení věci vr