III.ÚS 3305/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3305/16 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Domov pro seniory Vroutek, sídlem Krymská 102, Vroutek, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, sídlem Drahobejlova 1413/41, Praha 9 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 23 Cdo 207/2016-297 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2015 č. j. 16 Co 154/2015-254, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 10. 2016, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatelka je příspěvkovou organizací města Vroutek, jež byla zřízena za účelem poskytování sociálních služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. V rámci své činnosti poskytuje sociální službu domov se zvláštním režimem, která ve smyslu § 50 zákona o sociálních službách zahrnuje pobytové služby osobám, jež mají sníženou soběstačnost z důvodu onemocnění některým z typů demence a jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. V této souvislosti je v omezeném rozsahu oprávněna poskytovat osobám, kterým poskytuje pobytové služby, i zdravotní péči [§ 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), § 36 zákona o sociálních službách], konkrétně ošetřovatelskou péči poskytovanou na základě ordinace ošetřujícího lékaře svými odborně způsobilými zaměstnanci [jde o tzv. zvláštní ambulantní péči podle § 22 písm. e) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění")]. 3. Uvedená zdravotní péče je pojištěncům hrazena z veřejného zdravotního pojištění. K zajištění této úhrady uzavřela stěžovatelka dne 27. 2. 2009 s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále též "vedlejší účastnice" nebo "zdravotní pojišťovna") podle § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění zvláštní smlouvu č. 9U56W007 o poskytování a úhradě ošetřovatelské a rehabilitační péče pojištěncům umístěným v zařízení sociálních služeb s pobytovými službami (dále jen "zvláštní smlouva"). Podle čl. IV odst. 1 této smlouvy se hodnoty bodu, výše úhrad hrazené zdravotní péče a regulační omezení objemu poskytnuté hrazené zdravotní péče sjednávají dodatkem ke smlouvě podle § 17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění (nyní § 17 odst. 5 tohoto zákona). Článek IV odst. 2 pak stanoví, že za způsoby úhrady se považují zejména a) úhrada za zdravotní výkony podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami a b) jiné způsoby úhrady dohodnuté v dohodovacím řízení podle § 17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění (nyní § 17 odst. 5 tohoto zákona). 4. V posuzované věci byla předmětem sporu výše úhrady, na kterou vznikl stěžovatelce nárok vůči zdravotní pojišťovně za výkony poskytnuté v roce 2012. Šlo o výkony poskytované v odbornosti 913 - všeobecná sestra v sociálních službách, u níž hodnota bodu nebyla stanovena vyhláškou č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012 (dále jen "úhradová vyhláška pro rok 2012"). Pro uvedený rok zároveň nebyl mezi stěžovatelkou a zdravotní pojišťovnou sjednán úhradový dodatek, kterým by byla pro tyto případy stanovena hodnota bodu. Z dodatků, které uzavřely pro roky 2009, 2010 a 2011 vyplynulo, že hodnota bodu vždy činila 0,90 Kč za bod. Stěžovatelka již ale odmítla návrh dodatku, podle něhož by byla úhrada předmětné zdravotní péče poskytnuté v roce 2012 stanovena tak, jako by se na ní vztahovala úhradová vyhláška pro rok 2012, tedy výkonovým způsobem s hodnotou bodu 0,90 Kč do objemu 100 % vypočtené meze a nad tento objem s hodnotou bodu 0,40 Kč. 5. Zdravotní pojišťovna uznala stěžovatelce řádně vykázanou zdravotní péči, která byla na základě indikace ošetřujících lékařů poskytnuta jejím pojištěncům, v rozsahu 1 651 911 bodů. Přestože nedošlo k uzavření uvedeného dodatku, zdravotní pojišťovna postupovala při jejich úhradě podle jím předpokládaných pravidel. Z uznaných bodů tak bylo stěžovatelce uhrazeno 852 129 bodů s hodnotou 0,90 Kč a 799 782 bodů s hodnotou 0,40 Kč, tedy celkem částka 1 086 828,90 Kč. 6. Protože stěžovatelka nepovažovala úhradu poskytnutých výkonů za dostatečnou, podala žalobu, kterou se po zdravotní pojišťovně domáhala zaplacení částky 342 097,20 Kč. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2015 č. j. 12 C 192/2014-200, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2015 č. j. 12 C 192/2014-242, žalobě v převažující části vyhověl, když uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 341 446,50 Kč s příslušenstvím; co do částky 650,75 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Pro přiznání nároku bylo rozhodující posouzení závazku z hlediska relevantních ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Základní otázka spočívala v tom, jakým způsobem stanovit úhradu za poskytnutou zdravotní péči, respektive zda bylo možné na výpočet ceny analogicky použít úhradovou vyhlášku pro rok 2012. Oba účastníci sice shodně vycházeli ze základní hodnoty bodu 0,90 Kč, neshodli se však v tom, zda se u poskytnutých výkonů uplatní regulační mechanizmy v podobě degresivní hodnoty bodu, je-li dosažena určitá mez objemu zdravotní péče. 7. Podle obvodního soudu by analogické použití úhradové vyhlášky pro rok 2012 bylo v rozporu s jedním ze základních principů právního státu, konkrétně s principem legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V úhradové vyhlášce zakotvené regulační mechanizmy, jež umožňují zdravotní pojišťovně odměnu za provedenou práci snížit, představují ingerenci státu zasahující do legitimního očekávání poskytovatele toho kterého segmentu zdravotní péče. Takovýto zásah ovšem obstojí pouze za předpokladu, že je u něho splněn princip zákonnosti. Rovněž nesmí být svévolný a musí zajistit spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Obvodní soud neshledal, že by tyto požadavky byly v nyní posuzované věci splněny. Podmínky pro použití regulačních mechanizmů nejsou v případě odbornosti 913 stanoveny dostatečně jasně a předvídatelně. Úhradová vyhláška se na tuto odbornost vůbec nevztahuje, přičemž není jednoznačně stanoven segment zdravotní péče, jehož úhrada by se měla na tuto odbornost analogicky použít. Obvodní soud nakonec přihlédl i k tomu, že Ústavní soud v mezidobí konstatoval protiústavnost obdobných regulačních mechanizmů (spočívajících v sestupné hodnotě bodu po dosažení meze objemu zdravotní péče) v rámci přezkumu úhradové vyhlášky pro rok 2013 [nález ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.); všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], v důsledku čehož je nebylo možné použít ani v této věci. Není přitom podstatné, že téměř 90 % všech poskytovatelů stejného typu zdravotní péče dobrovolně uzavřelo dodatek, který použití úhradové vyhlášky pro rok 2012 umožnil. Z těchto důvodů se měla v případě stěžovatelky uplatnit u všech výkonů hodnota bodu 0,90 Kč, což znamená, že celková výše úhrady za rok 2012 měla činit 1 486 719,90 Kč. Po odečtení zaplacené částky, jakož i částky, která je předmětem samostatné žaloby, tak vedlejší účastnice dluží stěžovatelce částku 341 446,50 Kč. 8. K odvolání vedlejší účastnice byl rozsudek obvodního soudu změněn rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 15. 9. 2015 č. j. 16 Co 154/2015-254 tak, že se žaloba stěžovatelky v celém rozsahu zamítá. Uvedený soud upozornil na to, že ve zvláštní smlouvě byla sjednána možnost použití úhradové vyhlášky ve smyslu § 17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění (nyní § 17 odst. 5 tohoto zákona). Při jejím analogickém použití se mělo vyjít z