III.ÚS 3306/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě (dále jen "okresní státní zástupce") bylo ve věci stěžovatele, stíhaného pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), rozhodnuto o jeho návrhu na vyloučení státního zástupce z vykonávání úkonů trestního řízení tak, že Mgr. Tomáš Mery není podle § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že na stěžovatele a další obviněné byla dne 15. 2. 2018 podána k Okresnímu soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") obžaloba, přičemž dne 12. 6. 2018 vydal okresní soud pod č. j. 3 T 16/2018-198 usnesení, kterým věc stěžovatele postoupil Městskému úřadu Česká Lípa k projednání přestupku. Proti uvedenému usnesení podal okresní státní zástupce dne 15. 6. 2018 stížnost. Podáním ze dne 16. 7. 2018 stěžovatel vznesl námitku podjatosti tohoto dozorového státního zástupce, v níž namítl, že ho v pozici advokátního koncipienta v minulosti obhajoval, k jeho obhajobě měl výhrady, takže považuje za krajně neetické, aby ho následně jako státní zástupce žaloval. Okresní státní zástupce neshledal žádný poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který by zakládal pochybnosti, že ve věci nemůže nestranně rozhodovat. Vykonával-li v minulosti praxi coby advokátní koncipient, potvrdil, že se v jednací síni jednou setkal se stěžovatelem, nešlo o nijak relevantní zastoupení, neboť hlavní líčení se nekonalo, byl proveden pouze krátký výslech dvou svědků mimo hlavní líčení. Vzhledem k velkému časovému odstupu si na případ ani na osobu stěžovatele nepamatuje, a není si vědom, že by mu bylo v této souvislosti vytýkáno nějaké pochybení.

Stížnost stěžovatele státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajská státní zástupkyně") dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla. Konstatovala, že stěžovatel zjevně nesouhlasí s postupem okresního státního zástupce, který podal proti rozhodnutí soudu o postoupení věci stížnost, což však není důvodem pro jeho vyloučení, stejně jako není důvodem ani jejich krátké setkání v minulosti, které si stěžovatel vybavil až v souvislosti s podanou stížností. Navíc měl okresní státní zástupce v řízení před soudem postavení strany a nevykonával rozhodovací pravomoc.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odmítá názor krajské státní zástupkyně, že námitku podjatosti spatřuje v tom, že okresní státní zástupce podal v jeho neprospěch stížnost proti rozhodnutí o postoupení věci. Uvádí, že uvedená skutečnost byla pouze impulzem pro podání uvedené námitky, když pravým důvodem bylo, že tento státní zástupce v minulosti vystupoval na jeho straně jako obhájce a odvedl nekvalitní práci, na kterou si stěžovatel stěžoval, což mohlo založit jeho negativní osobní vztah vůči stěžovateli. Krajská státní zástupkyně se proto měla tvrzeními stěžovatele zabývat hlouběji a nikoli uvěřit subjektivnímu tvrzení okresního státního zástupce, že si na stěžovatele nepamatuje.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).

Výše citovanou rozhodovací praxi Ústavní soud přiměřeně vztáhl i na rozhodování o podjatosti státních zástupců. Také v těchto případech totiž posouzení námitky podjatosti může být argumentem stěžovatele i v dalších fázích soudního řízení. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení pravomocně ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2324/16 ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1052/16 ze dne 11. 4. 2017 a sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017). Možnost namítat podjatost příslušného státního zástupce tedy zůstává zachována i nadále.

Na okraj výše uvedených úvah lze poukázat na to, že v řízení před soudem, kde se věc stěžovatele nachází, má státní zástupce postavení strany trestního řízení, v němž plní svou ústavní povinnost zástupce veřejné žaloby (čl. 80 odst. 1 Ústavy). Podáním obžaloby se tedy povinnosti vyplývající z postavení dominae litis přesouvají ze státního zastupitelství na soud, a tudíž případnou nezákonnost (včetně otázek podjatosti státního zástupce) posuzuje dále soud. Ačkoli tedy Ústavní soud v těchto otázkách vyšel z procesního řešení, které vychází z podobností při rozhodování o nepodjatosti soudce, musí zdůraznit, že procesní postavení státního zástupce je ve své podstatě odlišné od postavení soudce. Existuje sice celá řada zákonných záruk nezávislosti a nestrannosti státního zástupce obdobných zárukám garantujících postavení soudce, avšak ze současné konstrukce postavení státního zastupitelství v trestním řízení nelze dospět k závěru o tom, že by tyto garance měly též stejnou ústavní kvalitu jako ve vztahu k soudcům (srov. bod 84 stanoviska majority a bod 10 společného odlišného stanoviska tří soudců k nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14).

S ohledem na skutečnost, že trestní řízení ve věci stěžovatele nebylo napadenými rozhodnutími skončeno, ale nadále pokračuje ve fázi řízení před stížnostním soudem a stěžovatel se může v rámci tohoto řízení, případně v dalším stádiu řízení, dojde-li ke zrušení rozhodnutí o postoupení věci a k jejímu vrácení okresnímu soudu k dalšímu řízení, domoci nápravy jím tvrzených procesních vad, Ústavní soud uzavřel, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici. Postupoval proto podle § 43 odst. 1 písm. e), ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.