III.ÚS 3321/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3321/16 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti PhDr. Mgr. Martiny Roučkové, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, sídlem Daliborova 648/10, Praha 15 - Hostivař, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1514/2016-576, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. 62 Co 111/2014-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2013 č. j. 23 C 281/2009-193, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy; současně mělo být porušeno její právo na spravedlivou odměnu za práci, zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv, v Mezinárodním paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech, Evropské sociální chartě, v úmluvách Mezinárodní organizace práce, jakož i v primárním a sekundárním právu Evropské unie a Listině základních práv Evropské unie. 2. Stěžovatelka se žalobou na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 631 540 Kč z titulu náhrady mzdy za období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2009 (26 měsíců x 24 290 Kč) z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 10. 10. 2006 podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Současně stěžovatelka požadovala náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 65 583 Kč za období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2009 a rovněž částku 1 000 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění z důvodu diskriminace. Uplatněné nároky se odvíjejí od druhé z celkem tří výpovědí, jež vedlejší účastnice stěžovatelce dala (a již stěžovatelka převzala dne 16. 10. 2006), přičemž o její neplatnosti bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 10. 2007 sp. zn. 27 C 45/2007 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 17 Co 129/2008; třetí výpovědí ze dne 22. 12. 2008 potom měl být ukončen pracovní poměr stěžovatelky k vedlejší účastnici ke dni 28. 2. 2009. 3. Obvodní soud rubrikovaným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 485 800 Kč s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl; současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v rozsahu 71 %, tedy ve výši 252 523,57 Kč. Obvodní soud zamítl žalobu v rozsahu částky 143 810 Kč (6 měsíců x potenciální mzda ve výši 24 290 Kč), již vedlejší účastnice stěžovatelce v průběhu řízení zaplatila, v rozsahu částky 485 800 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží náhrada mzdy, neboť se během předmětného období zúčastnila řady výběrových řízení a reagovala na mnoho pracovních nabídek, přesto do žádného zaměstnání přijata nebyla. Náhradu mzdy za dovolenou za roky 2007, 2008 a dva měsíce roku 2009 stěžovatelce obvodní soud nepřiznal, jelikož s ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2343/2003 přihlédl k námitce, že stěžovatelce měla náležet náhrada nevyčerpané dovolené až za období po pravomocném rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi, resp. že tento svůj nárok uplatnila až po uplynutí promlčecí doby. Současně obvodní soud nedospěl k závěru, že by vedlejší účastnice stěžovatelku nějakým způsobem diskriminovala, pročež zamítl rovněž žalobu v části, v níž požadovala přiměřené zadostiučinění. 4. K odvolání obou procesních stran městský soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem změnil vyhovující výrok rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba na zaplacení částky 485 800 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve zbývajícím rozsahu meritorní výroky rozsudku obvodního soudu potvrdil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou instancí, nicméně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit soudní poplatek z odvolání vedlejší účastnice ve výši 24 290 Kč (podle § 2 odst. 3 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Městský soud přikročil k odvolání vedlejší účastnice k měnícímu výroku, když z provedených důkazů dovodil, že stěžovatelka v předmětném období nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, ani požadavek vedlejší účastnice stanovený jejím vnitřním předpisem (jmenovitě bezpečnostní prověrku na požadovaný stupeň utajení); náhrada mzdy za toto období jí proto podle městského soudu nepřísluší. Ve zbytku se městský soud ztotožnil s právními závěry obvodního soudu, přičemž zdůraznil, že vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy. Změněný nákladový výrok konečně městský soud odůvodnil tím, že podle judikatury Ústavního soudu nelze náklady právního zastoupení vedlejší účastnice advokátem považovat za účelně vynaložené. 5. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu jsou extrémně nespravedlivá a vnitřně rozporná, nadto jimi přijaté právní závěry nejsou v souladu s předchozími skutkovými zjištěními. 7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že o jejím více než dvacetistránkovém dovolání rozhodl nedostatečně a nesrozumitelně odůvodněným usnesením, ze kterého je zřejmé, že se obsahem dovolání v úplnosti nezabýval a ve věci postupoval zcela formalisticky, když primárně odkázal pouze na judikáty, jež do dané věci buď vůbec nedopadají, nebo naopak potvrzují důvodnost stěžovatelčina dovolání (v prvé řadě rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 246/2008). Dovolacímu soudu dále stěžovatelka vytýká, že ve věci rozhodoval podjatý tříčlenný senát, který akceptoval nesprávné použití § 133a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ke kterému přistoupil městský soud. Navíc stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud měl přerušit řízení o jejím dovolání a předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") předběžnou otázku; stěžovatelka je totiž přesvědčena, že její nárok na placenou dovolenou byl posouzen v rozporu s evropským právem, a v této souvislosti odkazuje na rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 26. 2. 2013 ve věci Aklagaren v. Hans Akerberg Fransson, sp. zn. C-617/10. 8. Vůči napadenému rozsudku městského soudu stěžovatelka namítá, že jde o překvapivé rozhodnutí, jehož vydání předcházelo porušení procesních předpisů [stěžovatelka odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06 (N 179/51 SbNU 217)], a navíc jde o rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto odlišně, než o prvních dvou (neplatných) výpovědích. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí nebyla poskytnuta adekvátní ochrana jako slabší smluvní straně a že o věci nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, bez zbytečných průtahů. 9. Stěžovatelka je přesvědčena, že předložila dostatečná tvrzení (a k nim označila odpovídající důkazy), že jí za předmětné období náleží náhrada mzdy, Nejvyšší soud ani městský soud však právně relevantním způsobem nevysvětlily, proč tomu tak - na rozdíl od skutkově obdobných případů - v případě stěžovatelky v období od 1. 1. 2007 není. Nadto obecné soudy podle stěžovatelky své rozhodnutí nepřiznat jí náhradu mzdy opřely toliko o jediný judikát (sp. zn. 21 Cdo 3573/2012), jenž do posuzované věci ani nedopadá, neboť vychází z odlišných skutkových okolností (primárně z nesplnění předpokladů pro výkon práce pro členství v Lidových milicích). 10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 3. 2017 stěžovatelka poukázala na existenci nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16 (N 41/84 SbNU 469), ve kterém byla podle stěžovatelky zpochybněna dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (jmenovitě i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2955/2012, ve kterém dovolací soud rozhodoval o stěžovatelčině věci), a ve kterém Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud posuzuje otázku výkonu práv v rozporu s dobrými mravy nedůvodně rozdílně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závě