III.ÚS 3345/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3345/19 ze dne 14. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019 č. j. 3 Tdo 319/2019-1339, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 8 To 397/2018-1299 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. září 2018 č. j. 3 T 233/2017-1243, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") uznal rozsudkem ze dne 18. 9. 2018 č. j. 3 T 233/2017-1243 stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Poškozená obec U. byla podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 11. 2018 č. j. 8 To 397/2018-1299 podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 Tdo 319/2019-1339 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že jednání, které je mu kladeno za vinu, konal jako obec U., nikoli jako fyzická osoba. Uvedený tzv. inertní odpad (který nezasahuje do životního prostředí), povolovala ukládat na skládku Obec U., dokonce za tím účelem vydávala povolenky (vedla evidenci). Dle stěžovatele tak postupem soudů došlo k pochybení zejména v posouzení odpovědnosti starosty obce za konání obce jako právnické osoby, a dále k nepřihlédnutí k tomu, že stěžovateli zazlívané jednání stát (státní správa v oblasti životního prostředí) vícekrát kontroloval a shledal za správné. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudy nepřihlédly k tomu, že šlo v dané věci o jednání obce, tedy právnické osoby - jednotky územní samosprávy, kdy stěžovatel jako starosta obce (od roku 1990) byl zástupcem obce navenek, tedy tuto právnickou osobu zastupoval, a jako takový realizoval vůli nikoli svou, ale vůli obce projevenou rozhodnutími kolektivních orgánů, tedy nešlo o žádný exces jeho jako fyzické osoby. Stěžovatel neměl z daného jednání žádný prospěch, ani s tímto úmyslem nikdy nekonal, ale šlo o standardní, veřejné a nijak netajené jednání právnické osoby, která by proto jako jediná mohla být právně odpovědná. Uvedená skládka byla navíc provozována v letech 1971 - 1990 zcela živelně, a je pravděpodobné, že nelegální návoz se děl i nyní, když v řízení nebylo prokázáno, jak velké množství odpadu bylo navezeno za souhlasu a s vědomím obce, a zda nedocházelo i k tzv. černému návozu, když na skládku byl možný vstup i příjezd z jiné strany, která nebyla ohrazena plotem. Okresní soud měl tedy odmítnout i odpovědnost právnické osoby, tj. obce, protože nelze identifikovat množství odpadu, které bylo na skládku navezeno živelně. Stěžovatel se taktéž v ústavní stížnosti ohradil proti právnímu závěru okresního soudu, který v jednání stěžovatele spatřoval zjevnou společenskou škodlivost. Stěžovatel uvádí, že se obec, v čele s ním jako starostou, o skládku pečlivě starala a byla ujišťována státní správou, že jedná v souladu se zákonem. Na skládce nebyl zjištěn žádný odpad, který by byl zařazen do kategorie nebezpečný, v průběhu hlavních líčení pak nebylo prokázáno, že by jednání obce vykazovalo jakékoli znaky narušování životního prostředí, nebo že by vůbec bylo společensky nebezpečné. Náklady na technickou rekultivaci skládky byly ve znaleckém posudku odhadnuty na částku 100 000 Kč, nedosahují tedy částky 500 000 Kč, jakou vyžaduje trestní norma. Jediné, co by bylo možné obci vytýkat, je absence formálního postupu, kdy nepožádala o příslušná správní rozhodnutí, to však dle stěžovatele k trestnímu stíhání nepostačuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití běžných zákonů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu""). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností kvalifikovaly jednání stěžovatele jako přečin neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 2 trestního zákoníku. Skutková zjištění obecných soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních h