Ústavní soud III.ÚS 3371/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že dle § 151 odst. 2 a 3 trestního řádu se stěžovateli jakožto obhájci přiznává odměna, náhrada hotových výdajů, cestovné, náhrada za promeškaný čas a náhrada za daň z přidané hodnoty za obhajobu v celkové výši 54 147,50 Kč. Oproti tomu mu nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za úkon spočívající v sepsání a podání žádosti o přiznání nároku odsouzeného na bezplatnou obhajobu a za sepsání a podání stížnosti proti usnesení o nepřiznání tohoto nároku v celkové výši 4 356 Kč.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu jako nedůvodná.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že žádal přiznání odměny za procesní podání týkající se postupu v řízení, která nejsou honorována vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Má za to, že sporné úkony právní pomoci měly být podřazeny pod § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu - písemné podání ve věci samé. "Věc samu" je třeba chápat materiálně, když jde o úkony, které bezprostředně ovlivňují dosažení účelu obhajoby a procesní postavení obviněného (zde zajištění bezplatné obhajoby jako podmínky efektivní obhajoby v dalším řízení). Podání a stížnost ve věcech bezplatné obhajoby přímo rozhodují o tom, zda a v jakém rozsahu bude stát hradit obhajobu a tím determinují výkon obhajoby ve věci samé. Případně by mohlo jít o úkony podřaditelné pomocí analogie pod § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Možnost dané úkony takto podřadit pod ustanovení advokátního tarifu nebyla napadenými rozhodnutími dostatečně zkoumána. Praxe přitom odměňuje i jiné úkony, než jaké jsou formálně rubrikované a jsou mu známy případy, kdy byla přiznána odměna právě za takový druh úkonů, jak požaduje. Jakkoliv se částka 4 356 Kč zdá bagatelní, stěžovatel má za to, že je namístě ústavní přezkum vzhledem k přesahu problematiky do širší soudní praxe s možným dopadem na srovnatelná řízení.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Ústavní soud konstatuje, že posuzovaná ústavní stížnost se týká přiznání nižší než požadované výše odměny a náhrady hotových výdajů advokáta, a to o částku 4 356 Kč.

S ohledem na to Ústavní soud připomíná, že již opakovaně judikoval, že u žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, potažmo u obdobných částek řešených v jiných typech řízení, jde o věci tzv. bagatelní, kde ústavní stížnost je, byť s výhradou nutnosti individuálního posouzení v extrémních případech pochybení s reálnými následky pro určitou osobu, v podstatě vyloučena.

Např. v usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 2599/09 Ústavní soud uvedl, že "v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozhodnutí vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod." Podobně lze odkázat např. na odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3119/09, ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 508/12, ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4071/12, ze dne 7. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2294/13, ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3687/13, ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3079/14, ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 886/15, ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 512/17, ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 259/23, nebo ze dne 30. října 2025 sp. zn. III. ÚS 2124/25.

Ústavní soud zastává názor, že posuzovaná věc je bagatelní povahy a zároveň nejsou dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Stěžovatel ani nezmiňuje, že by se snad nacházel v nějaké obtížné sociální situaci, vzhledem ke které by i částka nedosahující výše 50 000 Kč pro něj představovala nějakou vysokou zátěž. Nemohlo tedy jít o zásah do jeho práv s intenzitou dosahující ústavněprávní roviny.

Přesvědčivá není ani úvaha, že Ústavní soud by neměl vyjít z bagatelnosti dané částky s ohledem na nejednotnost soudní praxe a možný význam případného nálezu pro obdobné případy. K obdobné argumentaci se Ústavní soud vyslovil již ve svém usnesení ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1060/23 (srovnej body 3 a 19), kde vysvětlil, že úlohou Ústavního soudu není sjednocování judikatury, a to ani u věcí, u nichž Nejvyšší soud sjednocovací funkci plnit nemůže. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je klíčové, zda v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. To nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokáta neuznáním některých úkonů za honorovatelné podle advokátního tarifu, pokud se hodnota takto nárokované odměny a náhrady pohybuje zřetelně v oblasti bagatelní, zásadně nepředstavuje. Ústavní soud neshledává, proč by se od takovýchto závěrů měl v projednávané věci odchýlit.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.