Ústavní soud III.ÚS 3384/25 – Nepřijatelnost

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 4, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se měl z nedbalosti dopustit dne 10. 7. 2022 v 16 hod přestupku tím, že jako řidič motocyklu na pozemní komunikaci č. 449 vedoucí od obce Litovel do místní části obce Litovel - Rozvadovice nerespektoval dopravní značku B1 (zákaz vjezdu všech vozidel) s dodatkovou tabulkou "mimo vozidel stavby", v místě odbočky ke hřbitovu. Tím stěžovatel porušil § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Městský úřad Litovel (dále jen "správní orgán") v rozhodnutí vycházel z výpovědí policistů, kteří shodně uvedli, že stěžovatel na místě sdělil, že o zákazu ví, ale že v místě bude v budoucnu kupovat pozemky a pro něj tak zákaz vjezdu neplatí (viz úřední záznam). Stěžovatel se v den konání jednání před správním orgánem omluvil, přičemž správní orgán posoudil jeho ústní omluvu jako opožděnou, protože stěžovatel věděl o konání ústního jednání s dostatečným předstihem. Stěžovatel se omluvil pouze telefonicky a řádně dokladované podání neučinil ani dodatečně. Správní orgán uložil rozhodnutím ze dne 18. 4. 2023 stěžovateli za přestupek pokutu 1 500 Kč a náhradu nákladů řízení 1 000 Kč.

Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. 9. 2023 změnil rozhodnutí správního orgánu tak, že upřesnil místo spáchání přestupku a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu potvrdil.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl. Krajský soud konstatoval, že za situace, kdy stěžovatel svoji telefonickou omluvu z jednání nedoložil, byl správní orgán oprávněn přestupek projednat v jeho nepřítomnosti. Důkazy provedené v přestupkovém řízení považoval krajský soud za dostatečné, osvědčující spáchání daného přestupku. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry krajského soudu.

Stěžovatel namítá, že v rámci přestupkového řízení došlo k zásadnímu procesnímu pochybení správního orgánu prvního stupně, který uskutečnil ústní jednání, na kterém provedl dokazování a rozhodl ve věci samé i přesto, že stěžovatel řádně a včas požádal o jeho odročení. Stěžovatel dále namítá, že správní orgán uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku, který ale nebyl provedenými důkazy s potřebnou jistotou prokázán.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Stěžovatel podává ústavní stížnost ve věci, ve které ho správní orgány potrestaly pokutou ve výši 1 500 Kč a uložily mu povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Jde tedy již svou povahou o věc, která z důvodu bagatelnosti zpravidla ústavní intenzity nedosahuje. Obdobné závěry platí také u udělování pokut za přestupky v tzv. bagatelní výši (srov. např. usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20, ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1088/20 či ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1021/20). Právní hranice bagatelnosti nemusí být při rozhodování Ústavního soudu určující, pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 3158/19) může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu.

Bylo na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil a doložil, proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. např. usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21). Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti neučinil. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval plně v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39, ze dne 16. 4. 2025 č. j. 2 As 361/2023-35). V posuzované věci nelze přehlédnout, že stěžovateli nepřísluší důsledky své procesní pasivity, tj. nedoložení náležité omluvy z ústního jednání, klást k tíži správnímu orgánu. Bez ohledu na to měl navíc stěžovatel dostatečný prostor k uplatnění svých práv. Ústavní soud proto neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu.

Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.