III.ÚS 3411/17 – Ústavní soud

III.ÚS 3411/17 ze dne 9. 1. 2018 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 sp. zn. 7 Tdo 458/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. 7 To 54/2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2016 sp. zn. 20 T 11/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu krajský soud uložil podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení střelné zbraně na deset let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. O náhradě škody krajský soud rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozeným na náhradě nemajetkové újmy a na náhradě majetkové škody konkretizované peněžní částky a označeného poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání stěžovatel, jeho manželka, jeho sestra a poškozený, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl rubrikovaným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody ohledně označeného poškozeného, sám nově podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu přiznal tomuto poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy ve vyčíslené výši a podle § 229 odst. 2 tr. řádu jej se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy se důsledně nezabývaly vztahem nutné obrany podle § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, případně vůbec neuvažovaly o posouzení projednávaného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. 6. Stěžovatel předesílá, že soudy dovozovaná jeho nevěrohodnost je v rozporu s důkazy v podobě vypracovaných tří posudků jeho osobnosti z odvětví psychologie a psychiatrie. 7. Následně stěžovatel soustřeďuje pozornost k právním aspektům institutu nutné obrany, poté opakuje svoji v trestním řízení od počátku uplatňovanou obhajobu, založenou na tvrzení, že jednal v mezích nutné obrany - bránil se napadení poškozeným Pavlem B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") - a současně předestírá oproti závěrům soudů jiný způsob hodnocení řady důkazů, zejména ohledně průběhu události na místě činu, kdy za podstatné považuje, že on neútočil, z jeho strany šlo o varovný výstřel, když první výstřel šel úplně mimo poškozeného a pachatelé, kteří jsou minimálně srozuměni s tím, že vraždí, varovný výstřel nestřílí. Jen rychlý útok poškozeného, dovozuje dále stěžovatel, vedl k následku, ve kterém soudy spatřují pokus vraždy. 8. Soudy označily za nadbytečný posudek Ing. Zdeňka Maláníka, znalce v oboru kriminalistika, specializace použití zbraně a znalce v oboru sport, odvětví sport - provozování, specializace sebeobrana, s vysvětlením, že důkaz tohoto charakteru v podobě znaleckého posudku JUDr. Zdeňka Náchodského, znalce oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky, vedení boje zblízka, byl již stěžovatelem předložen, proveden a vyhodnocen. Stěžovatel s těmito argumenty nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že byl-li posudek JUDr. Zdeňka Náchodského opatřený obhajobou krajským soudem označen za účelový a vypracovaný ve prospěch stěžovatele, tj. nebyl akceptován, měl odsouzený právo předložit důkaz nový, jak to umožňuje § 89 odst. 2 tr. řádu. 9. K materiálu "Pravděpodobný děj vytvořený na základě zajištěných stop ze dne 16. 11. 2014", který byl součástí odvolání stěžovatele, se vrchní soud v odůvodnění rozsudku vůbec nevyjádřil. 10. Policejní orgán poškozeného vyslechl až dne 4. 12. 2014 po skončení hospitalizace, a tedy mohl konzultovat výpověď se svým kamarádem svědkem P. H., který byl u výslechu dne 2. 12. 2014. 11. Soudy bagatelizovaly přítomnost efedrinu v krvi poškozeného nepodloženým tvrzením, že k jeho podání mohlo dojít v sanitce. Poškozený se navíc nacházel ve stavu středně těžké opilosti (měl v krvi 1,86 - 2,20 g/kg alkoholu). Obdobně soudy zlehčovaly agresivní jednání poškozeného v minulosti. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 21. 6. 2010 sp. zn. 5 T 50/2010 poškozeného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a uložil mu peněžitý trest ve výši 15 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu v trvání šesti týdnů. Jednání ve skutkové větě vymezil tak, že poškozený (tj. Pavel B. (jedná se o pseudonym)) a jeho kamarád "jsou vinni, že společně dne 29. 11. 2009 v Protivíně ve společenském sále pivovaru Platan po předchozí slovní roztržce fyzicky napadli M. R. (1961) údery pěstí a poté, co poškozený upadl na podlahu na chodbě, oba jej mlátili pěstmi a kopali jej, v dalším útoku jim zabránil svědek J. Polanský, který je odtáhl od poškozeného a tímto spáchali trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin výtržnictví". Podle stěžovatele soudy nedocenily ani agresivitu poškozeného při sportovních utkáních, kdy ze zápisu z jednání disciplinární komise OFS Písek ze dne 10. 9. 2013, kterým byl poškozený jako hráč Tělovýchovné jednoty Sokol potrestán za surovou hru při zápase zastavením závodní činnosti na 4 měsíce nepodmíněně. 12. Stěžovatel oponuje závěrům soudů, že viděl a rozeznal poškozeného dříve než poškozený stěžovatele. Namítá, že poškozený mohl být spíše ten, kdo věděl a poznal, že přichází stěžovatel, na kterého jmenovitě pokřikoval před jeho domem, ať vyleze, že jej zmlátí a zabije. Kategorické tvrzení vrchního soudu, že stěžovatel musel vědět, že onou osobou nacházející se u plotu domu č. p. X je tatáž osoba, s níž měl před svým domem slovní konflikt, je založena na pouhé domněnce a navíc je nelogická, protože u plotu za autem při špatné viditelnosti se mohl v časných ranních hodinách např. pohybovat také majitel auta a domu č. p. X. 13. Soudy taktéž nevzaly v potaz, že v minulosti nezjištěný delikvent stěžovateli házel kamení do oken a květináče do zahrady, takže si stěžovatel tento incident spojil s výhrůžkami, které mu poškozený adresoval; podle stěžovatele na něj poškozený "jmenovitě pokřikoval" před jeho domem, a to se slovy, "ať vyleze, že jej zabije a zmlátí". Stěžovatel proto poškozeného a svědka H. sledoval, aby zjistil jejich totožnost. 14. Fotodokumentace pořízená na místě činu zobrazuje jiné podmínky než v inkriminované době, přičemž rozdíly jsou dány odlišným osvětlením, jakož i dokončovacími úpravami v rámci rekonstrukce komunikace. 15. Policejní orgán se nezabýval řádně ani významnou věcnou stopou - mobilním telefonem, který převzala přímo od svědka P. H. přítelkyně poškozeného. Na tomto mobilním telefonu by se nacházely stopy krve poškozeného, odkud se mohly přenést na stěžovatelovu zbraň, jak dovozuje. 16. Soudy nezohlednily ani skutečno