III.ÚS 3444/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3444/17 ze dne 16. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, sídlem B. Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2017 č. j. 3 Tdo 424/2017-71, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2015 č. j. 7 To 176/2014-695, rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. března 2014 č. j. 6 T 208/2009-633 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Severočeského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 26. června 2009 č. j. ORMO-5173/TČ-2008-71-VK, spojené s návrhem na zrušení zákona České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Mostě a Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Severočeského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel se dále domáhá zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů, a to pro rozpor s čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 35 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Severočeského kraje, územního odboru Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokus trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství podle § 8 odst. 1, § 228 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle § 21 odst. 1, § 160 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 3. 9. 2008 na žádost poškozené L. D., která předtím dne 17. 4. 2008 absolvovala umělé přerušení těhotenství, se bez narkózy snažil instrumentálním zásahem v děloze poškozené přerušit její těhotenství, aniž byly splněny podmínky přípustnosti takového zákroku podle § 1 písm. b) vyhlášky České socialistické republiky č. 75/1986 Sb., kterou se provádí zákon České národní rady č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství (dále jen "vyhláška"), a rovněž tak požadavky na typ zdravotnického zařízení, v němž lze takový zákrok provádět, podle § 6 odst. 1 vyhlášky, přičemž po započetí zákroku mu poškozená pro silnou bolest v dokončení zabránila. Okresním soudem byl stěžovateli za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který je usnesením ze dne 29. 9. 2015 s odkazem na § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 5. Proti uvedenému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dne 8. 8. 2017 usnesením odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je v rozporu s principy trestního práva, aby se trestní odpovědnost zakládala na porušení zákona o umělém přerušení těhotenství, který je neaktuální, společensky překonaný a neodpovídá novým medicínským poznatkům. V tomto směru odkazuje na zprávu zástupce Veřejného ochránce práv a na stanovisko Ministerstva zdravotnictví. Má za to, že vyhláška jako podzákonný předpis nemůže zákonná práva a povinnosti měnit či omezovat, např. tím, že stanoví lhůtu šesti měsíců, kdy nelze uměle přerušit těhotenství na žádost u vybraných skupin žen. Stěžovatel vyjadřuje názor, že s poukazem na subsidiaritu trestní represe nelze souhlasit s tím, že nedovolené přerušení těhotenství spočívající v odstranění embrya z dělohy, tj. do stáří osmi týdnů těhotenství je trestným činem proti těhotenství ženy. 7. Stěžovatel dále zpochybňuje, že svým jednáním naplnil všechny znaky pokusu přečinu nedovoleného přerušení těhotenství se souhlasem těhotné ženy podle § 160 trestního zákoníku. Podle jeho názoru usnesení o zahájení trestního stíhání ani obžaloba neobsahuje dostatečně podrobný popis stíhaného skutku, v odsuzujícím rozsudku pak není popsán postup a nástroj, kterým se mělo bezprostředně směřovat k dokonání činu. 8. Stěžovatel považuje za nepřípustné, že vyhláška omezuje místo výkonu umělého přerušení těhotenství pouze na ústavní zdravotnická zařízení. 9. Stěžovatel dále namítá, že předseda senátu odvolacího soudu si zbývající členy senátu vybíral dle vlastní úvahy a že určení členek senátu odvolacího soudu bylo v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu. Za rozpor s nestranností soudce považuje jednání samosoudce okresního soudu, který na stěžovatele vyžádal posudek z oboru psychiatrie. 10. V souvislosti s provedeným dokazováním stěžovatel namítá, že mu nebyl dán prostor, aby se vyjádřil k jednotlivým důkazům, a že okresní soud nevyužil justiční spolupráci, aby vyslechl svědkyni Tokárovou. Zpochybňuje rovněž věrohodnost prakticky všech provedených důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. 14. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90, 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. 15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval ve všech stadiích trestního řízení ve své obhajobě. Obecné soudy se přitom těmito námitkami pozorně zabývaly a podrobně a racionálně se s nimi vypořádaly. 16. Za stěžejní námitku lze přitom považovat stěžovatelovo tvrzení, že zákon o umělém přerušení těhotenství i vyhláška jsou zastaralé, společensky překonané a neodpovídají novým medicínským poznatkům, a že vyhláška nedovoleně, tj. nad rámec zákona rozšiřuje podmínky, za nichž je umělé přerušení těhotenství přípustné. Krajský soud k tomu uvedl, že byť uvedené předpisy jsou staršího data, j