Ústavní soud III.ÚS 3449/24 – Zrušení povolení nebo zvláštního povolení

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy, domáhal se však zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí ve výroku I., neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Napadeným výrokem rozhodnutí ze dne 22. 10. 2024 byl dosavadní insolvenční správce INSKOL v.o.s. zproštěn funkce. Stěžovatel činnost insolvenčního správce vykonával do 31. 7. 2024 jako ohlášený společník INSKOL v.o.s. V době vydání napadeného rozhodnutí tedy již nebyl společníkem subjektu, který byl funkce zproštěn a kterého se rozhodnutí v napadené části týká.

Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel je advokátem, proto Ústavní soud netrval na jeho zastoupení. Ústavní soud nicméně shledal, že ústavní stížnost je podána neoprávněnou osobou.

Ústavní stížnost jako mimořádný opravný prostředek je podle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Stěžovatel nebyl účastníkem řízení, jehož výsledkem je napadené rozhodnutí, tudíž mu právo podat ústavní stížnost nesvědčí. V rovině namítaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tak lze uzavřít, že toto právo je zaručeno pouze vytyčeným osobám (účastníkům). Naopak podání ústavní stížnosti ve prospěch třetí osoby judikatura Ústavního soudu konstantně vylučuje [za všechny srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329)].

Podle stěžovatele se všechny důvody pro zproštění funkce insolvenčního správce měly týkat údajných pochybení, ke kterým mělo dojít době do 30. 7. 2024 - tedy v době, kdy jménem INSKOL v.o.s. vykonával funkci insolvenčního správce. Stěžovateli však není dána možnost tato údajná pochybení vyvrátit a vyhnout se tak případným negativním důsledkům napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti považuje za významné, že Ministerstvo spravedlnosti může zrušit povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce za porušení povinnosti stanovené insolvenčním zákonem. Nad rámec proto Ústavní soud podotýká, že potenciální dopad do základních práv stěžovatele mohou mít právě až tato navazující řízení [podle § 13 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 7 odst. 1 písm. g) tohoto zákona]. V tuto chvíli je však i nepřímý zásah do práv stěžovatele toliko hypotetický. Věcný přezkum napadeného rozhodnutí by neodpovídal obecnému principu, podle kterého má ústavní stížnost pouze subsidiární povahu.

Se skutečností, že stěžovatel v tuto chvíli nemá procesní cestu nápravy proti napadenému rozhodnutí, se bude muset ministerstvo ústavně souladným způsobem vypořádat v eventuálním řízení o zrušení povolení insolvenčnímu správci podle § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].