III.ÚS 3475/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3475/24 ze dne 21. 1. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky a) X, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038, stěžovatele b) L. L., zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020 - 5949, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, č. j. 53 T 11/2015-5645, a stěžovatele c) J. L., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2021, č. j. 4 To 63/2020 - 5949, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020, č. j. 53 T 11/2015-5645, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038 s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel L. L. se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 2. 10. 2020, č. j. 53 T 11/2015-5645 s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy. 3. Stěžovatel J. L. se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 5 Tdo 213/2023-7038 a 7038, usnesení vrchního soudu a rozsudku krajského soudu ze dne 2. 10. 2020, č. j. 53 T 11/2015-5645 s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy. 4. Ústavní stížnosti stěžovatelky sp. zn. III. ÚS 3475/24, stěžovatele L. L. sp. zn. II. ÚS 3477/24 a stěžovatele J. L. sp. zn. I. ÚS 39/25 byly rozhodnutím pléna ze dne 15. 1. 2025 spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 3475/24. 5. Klíčovou otázkou ve věci je, zda způsob hodnocení důkazů obecnými soudy je způsobilým předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. 6. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že krajský soud rozsudkem ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 53 T 11/2015 uznal stěžovatelku vinnou (společně s dalšími spoluobviněnými) pomocí ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Stěžovatelce byl uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby ve výši 5 000 Kč. Stěžovatelé L. L. a J. L. byli týmž rozsudkem uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství. Oběma stěžovatelům byly uloženy totožné tresty, a to úhrnné tresty v délce trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Taktéž jim byly uloženy peněžité tresty, a to každému v počtu 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 3 000 Kč, tj. v celkové výši 750 000 Kč. Poškozená společnost Philip Morris Brand Sarl (dále jen "poškozená") byla se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána podle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Podstata spáchané trestné činnosti spočívala ve stručnosti v tom, že stěžovatelé L. L. a J. L. ve společném úmyslu zkrátit jako fyzické osoby spotřební daň nejprve v přesně nezjištěné době na podzim roku 2011 po dohodě s R. Š. zajistili přepravu jednoho stroje na výrobu cigaret a dvou strojů na balení cigaret do areálu stěžovatelky, jejímiž statutárními orgány byli. Tamtéž dále dopravili přesně nezjištěné značné množství řezaného tabáku, kde bylo pod jejich vedením vyrobeno nejméně 1 374 832 ks cigaret neoprávněně označených ochrannou známkou Marlboro, ke které náleží právo poškozené. Ve zmíněném areálu se nacházelo vedle uvedeného množství cigaret také nejméně 3 878 kg řezaného tabáku a 780 kg cigaretového odpadu, z nichž stěžovatelé L. L. a J. L. nepřiznali a neodvedli spotřební daň ve výši nejméně 9 639 319 Kč, přičemž to ani v budoucnu neměli v úmyslu, a jednali tak za přispění stěžovatelky, která jim poskytla prostory ke skladování tabáku a tabákového odpadu i k výrobě a skladování cigaret, z nichž neměla být odvedena spotřební daň. Na této trestné činnosti se podíleli i další spoluobvinění, kteří logisticky zajistili dovoz shora uvedených strojů a dovoz zajištěného tabáku. Zajišťovali také ostrahu objektu a účastnili se překládky tabáku z kamionu dodavatele do kamionu, jakož i samotné výroby cigaret jako obsluha výrobní linky. Všichni takto jednali nejméně od května 2012 do zásahu celních orgánů dne 26. 8. 2012, a to s vědomím, že spotřební daň nebude uhrazena. 7. Krajský soud takto rozhodl poté, kdy jeho dřívější rozsudek ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 53 T 11/2015, podle § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce vrchní soud svým usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 62/2018, kterým zároveň vrátil věc krajskému soudu s příkazem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Vrchní soud tak učinil z důvodu vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně z vykonávání úkonů v trestní věci obviněných, o kterém bylo rozhodnuto usnesením vrchního soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 To 59/2017. 8. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka odvoláním, jakož i státní zástupce v její neprospěch. Odvolání podali taktéž oba stěžovatelé. Vrchní soud usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 4 To 63/2020, rozhodl o podaných odvoláních tak, že je všechna podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná. 9. Stěžovatelka, jakož i oba stěžovatelé, napadli usnesení vrchního soudu svými dovoláními, jež byla nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuta. II. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka namítá, že jednání spoluobviněných stěžovatelů L. L. a J. L. jí nelze podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přičítat, neboť jejich jednání naprosto postrádá spojení se zájmy stěžovatelky. V případě jednání stěžovatelů L. L. a J. L. šlo o jednání tzv. na vlastní pěst, tedy jednali výhradně ve svém osobním zájmu, za účelem osobního prospěchu nebo obohacení, a toto jednání zjevně stěžovatelce neprospívalo. Zcela zde tedy absentuje klíčová podmínka pro přičitatelnost trestného činu právnické osobě, totiž spojení s jejím zájmem nebo činností. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (např. usnesení sp. zn. 8 Tdo 972/2016, ze dne 27. 9. 2016) dospěl k závěru, že jednání statutárního orgánu právnické osoby nelze přičíst k tíži právnické osoby, pokud bylo provedeno výhradně za účelem osobního prospěchu statutárního orgánu a právnická osoba z něj neměla žádný užitek. V žádné fázi trestního řízení nebylo nic takového dokázáno a neexistuje tedy možnost, že by jednání stěžovatelů směřovalo ve prospěch stěžovatelky coby právnické osoby. 11. Stěžovatelka rovněž namítá, že v jejím případě nebyl prokázán úmysl. Nejedná se tedy ani o účastenství a její jednání není trestné. Činnost stěžovatelky měla spočívat v poskytnutí prostor ke skladování tabáku a tabákového odpadu i k výrobě a skladování cigaret, z nichž neměla být odvedena spotřební daň. Tato činnost však neměla žádný vliv na skutečnost, zda ke skutku dojde či nikoliv. Stěžovatelka tedy nijak neumožnila ani neusnadnila spáchání trestné činnosti. 12. Stěžovatelka dále namítá nesprávnou aplikaci hmotněprávních ustanovení. Z výroku rozsudku krajského soudu není zřejmé, jaké ustanovení a jakého konkrétního zákona zakládá povinnost zaplatit spotřební daň z tabáku a tabákových výrobků. Z výroku, ale ani z odůvodnění ro