III.ÚS 350/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 350/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2020 č. j. 21 Cdo 3046/2020-155, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2020 č. j. 49 Co 100/2019-129 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. března 2019 č. j. 22 C 161/2018-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a M. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž bylo porušeno právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 3. 2019 č. j. 22 C 161/2018-103 v řízení o zaplacení částky v celkové výši 83 893 Kč s příslušenstvím zčásti vyhověl žalobě stěžovatele (žalobce) a vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 48 468 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku, co do částky 35 425 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 185 Kč. Stěžovatel se uvedené částky domáhal z titulu náhrady škody, kterou mu měl vedlejší účastník řízení, který u něj byl zaměstnán jako řidič a měl uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti, způsobit tím, že úmyslně zavinil dopravní nehodu, při které došlo k poškození vozidla stěžovatele a znehodnocení přepravovaného nákladu. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 3. 2020 č. j. 49 Co 100/2019-129 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že vedlejší účastník řízení odpovídá za vzniklou škodu způsobenou toliko jeho nedbalostí z titulu obecné odpovědnosti podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (a nikoliv na základě hmotné odpovědnosti podle § 252 zákoníku práce). Co se týče výše náhrady škody, krajský soud opět ve shodě s okresním soudem dovodil, že vedlejší účastník řízení byl s ohledem na nedbalostní posouzení jeho jednání povinen na náhradě škody zaplatit celkem 126 468 Kč, tj. 4,5 násobek průměrné hrubé měsíční mzdy (srov. § 257 odst. 2 zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník řízení stěžovateli již 78 000 Kč zaplatil (70 000 Kč z pojištění odpovědnosti při výkonu povolání a 8 000 Kč z vlastních zdrojů), zbývalo mu doplatit pouze 48 468 Kč a zaplacení další částky (nad rámec 4,5 násobku průměrné hrubé měsíční mzdy) ve výši 35 425 Kč se stěžovatel pak domáhal nedůvodně. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. 21 Cdo 3046/2020-155 odmítl, jelikož nebylo přípustné. K formě zavinění Nejvyšší soud uvedl, že aby mohlo jít o případný nepřímý úmysl, chybí v jednání vedlejšího účastníka řízení požadavek "srozumění" zaměstnance s možným následkem. Podle Nejvyššího soudu je nutno mít totiž na zřeteli, že tímto následkem není jen způsobení škody svému zaměstnavateli (tedy na automobilu či na nákladu), nýbrž i způsobení újmy sobě samotnému, přičemž důkaz o tom, že by vedlejší účastník řízení vědomě hrál "ruskou ruletu" se svým vlastním zdravím či životem, podán nebyl. Co se týče posouzení otázky obsahu dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty, Nejvyšší soud konstatoval, že sice krajský soud přehlédl, že pro platnost dohody o hmotné odpovědnosti je bez významu, zda jsou v ní uvedeny hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které byly zaměstnanci svěřeny a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, přičemž okolnost, že hodnoty svěřené zaměstnanci nejsou vymezeny přímo v dohodě o hmotné odpovědnosti, není na újmu platnosti dohody o hmotné odpovědnosti, nicméně i v takovém případě je na zaměstnavateli, aby jinými důkazními prostředky prokázal, jaké hodnoty byly zaměstnanci svěřeny, jaký byl jejich stav v době, kdy je zaměstnanec převzal, a zda došlo ke škodě, pročež v konečném důsledku je i ve vztahu k poškozenému nákladu (zboží - pšenice) závěr krajského soudu, že i v tomto případě lze uvažovat pouze o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu § 250 zákoníku práce, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V úvodu ústavní stížnosti vytýká Ústavnímu soudu, že používá "klasické formulky" k tomu, aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. K věci samé uvádí, že nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně posouzení míry zavinění vedlejšího účastníka řízení, jakožto jeho zaměstnance, pouze ve formě nedbalosti. Vyslovuje přesvědčení, že vedlejší účastník řízení, jako profesionální řidič, vědomě porušil dopravní předpisy a zásady bezpečnosti silničního provozu, a proto mu musely být známy i důsledky jeho jednání. Podle stěžovatele musel být vedlejší účastník řízení srozuměn s tím, že svým protiprávním jednáním (vjetí do zatáčky v rychlosti přesahující maximální povolenou rychlost s plně naloženým návěsem) může způsobit nejen škodu svému zaměstnavateli, nýbrž může i někoho na silnici ohrozit, srazit nebo zabít. Jednání vedlejšího účastníka řízení tak mělo být s ohledem na okolnosti věci posouzeno jako úmyslné. Obecné soudy ignorovaly výklad pojmu nepřímý úmysl, přičemž pouze spekulovaly ohledně jednání vedlejšího účastníka řízení. Z pohledu stěžovatele jde o porušení pracovních povinností ve formě nepřímého úmyslu tehdy, jestliže zaměstnanec (vedlejší účastník řízení) byl se způsobením škody srozuměn, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Pakliže zaměstnanec spoléhá na "šťastnou" náhodu, nejedná podle stěžovatele ve vědomé nedbalosti, nýbrž v nepřímém úmyslu. Okolnost, že se vedlejší účastník řízení před dopravní nehodou nikdy nevyboural, nemůže být podle stěžovatele způsobilá, aby jeho jednání bylo posuzováno pouze jako nedbalost. 6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 4. 2021 stěžovatel dále rozvádí judikaturu Nejvyššího soudu ohledně porušování povinností zaměstnance z pohledu jeho případného zavinění. Přitom uzavírá, že ve světle napadených soudních rozhodnutí je třeba vždy dospět k závěru, že poruší-li zaměstnanec (řidič) objektivní pravidlo (překročení maximální rychlosti), které musí znát, tak lze pokaždé dovodit, že jedná pouze nedbale, což stěžovatel, jako zaměstnavatel, považuje za hrubě nespravedlivé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Stěžovatel a priori předpokládá, že jeho ústavní stížnost bude zřejmě posouzena jako zjevně neopodstatněná (z důvodu jeho polemiky se skutkovými, popř. právními zjištěními). K závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti dospívá dopředu na základě toho, že ústavní stížnost nebude Ústavním soudem vnímána pohledem stěžovatele [jeho slovy jinak řečeno: obecné soudy postupovaly nesprávně, když jednání vedlejšího účastníka řízení, jako profesionálního řidiče, který vědomě porušil dopravní předpisy a zásady bezpečnosti silničního provozu, pročež