Ústavní soud III.ÚS 3504/25 – Nebezpečné vyhrožování

Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud v Ostravě na základě stěžovatelova odvolání napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a uložil pachateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, aby byla jeho věc "objektivně přezkoumána a posouzeno, zda v řízení nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu a lidských práv". S ohledem na vady vytýkané stěžovatelem Ústavní soud posoudil ústavní stížnost tak, že směřuje vůči v záhlaví označeným rozhodnutím a že záměrem stěžovatele je dosáhnout jejich zrušení.

Stěžovatel napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).

Podstatou ústavní stížnosti je její subsidiarita. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.

V posuzované věci byl stěžovatel v napadeném rozsudku krajského soudu řádně poučen o možnosti podat proti tomuto rozsudku dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezmiňuje, že by této možnosti využil a dovolání podal. Krajský soud navíc Ústavnímu soudu dne 11. prosince 2025 sdělil, že jeho rozsudek doposud nebyl stěžovateli doručen.

Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel aktuálně stále disponuje možností brojit proti napadeným rozhodnutím podáním mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání, když mu doposud ani nezačala běžet dvouměsíční lhůta k jeho podání (srov. § 265e odst. 1 trestního řádu), případně (pokud byl v mezičase rozsudek doručen, je ve svém počátku, každopádně stále trvá). Z ničeho se ani nejeví, že by zde byly okolnosti pro výjimku z nepřípustnosti. Podá-li stěžovatel řádně a včas dovolání, a neuspěje-li s ním, bude mít možnost podat proti rozhodnutím nižších obecných soudů (a pak i Nejvyššího soudu) novou (tentokrát již přípustnou) ústavní stížnost.

Soudkyně zpravodajka z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítla dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a ve zbylém rozsahu jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu].

Stěžovatel ústavní stížnost podal bez povinného zastoupení advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak vzhledem k zjištěné absenci dalších předpokladů pro řízení před Ústavním soudem jej soudkyně zpravodajka pro nadbytečnost k odstranění této vady podání ani nevyzývala, neboť by mohla vést jen k zbytečně vynaloženým nákladům a prodloužení řízení. Současně se tak stěžovateli včas dostává znovu, tentokrát od Ústavního soudu, informace o možnosti napadnout rozhodnutí krajského soudu dovoláním.