III.ÚS 3543/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3543/22 ze dne 18. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 1 T 54/2021, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 14 To 36/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, č. j. 11 Tdo 645/2022-250, za účasti Okresního soudu ve Svitavách, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel na Ústavním soudu domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu specifikovaných výše v záhlaví, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i vlastnického práva, práva podnikat, lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), pro který byl podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu padesáti denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč. 3. Skutky, kladené stěžovateli za vinu, měly spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v létě roku 2020 nejméně ve třech ve výroku napadeného rozsudku konkretizovaných případech vstoupit do tamtéž specifikovaného bytu bez souhlasu kteréhokoliv z jeho obyvatel (jeho bývalé manželky a jejich dvou společných nezletilých dětí), přičemž v jednom případě do něj měl vstoupit za užití vlastních klíčů a setrvat v něm po nezjištěnou dobu, jednou měl bušit na dveře a poté, co mu bývalá manželka otevřela, bez vyzvání vstoupit a zůstat v něm po dobu asi deseti minut, a jednou měl intenzivně zvonit, přetlačit svou bývalou manželku, která dveře pouze přiotevřela, bez jejího svolení vstoupit dovnitř a přecházet z místnosti do místnosti, nereagovat na její opakované výzvy k opuštění bytu a setrvat v něm i poté, co odešla do zaměstnání, vysypat obsah zásuvek v ložnici a přestěhovat nábytek v pokojích (dále jen "předmětné skutky"). 4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolání, které krajský soud zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, svým napadeným usnesením. 5. Toto usnesení stěžovatel napadl dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu svým napadeným usnesením. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s obsahem odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a následně vznáší vlastní námitky: 1) nezakročení proti nedostatečnému odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšším soudem; 2) nezohlednění občanskoprávní úpravy; 3) nedostatečného dokazování; 4) nenaplnění skutkové podstaty podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku; a 5) porušení zásady (sic!) in dubio pro reo. Podstatu jednotlivých námitek lze ozřejmit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud sice konstatoval, že odůvodnění napadeného rozsudku bylo nedostatečné, avšak spokojil se s tím, že toto pochybení napravil odvolací soud. Stěžovatel trvá na tom, že má právo na spravedlivý proces ve všech fázích trestního řízení a pochybení soudu prvého stupně nelze odstranit v odvolacím řízení. 8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na nesprávný výklad norem občanského práva ohledně vlastnictví, výkonu vlastnického práva a užívání nemovitosti. Obecné soudy nesprávně na jeho případ aplikovaly § 769 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a § 767 odst. 2 občanského zákoníku. I Nejvyšší soud opomněl, že v této věci jsou proti sobě postaveny kontradiktorně právo výlučného vlastníka a tvrzené právo bývalé manželky. Obecné soudy tak rozhodly v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014. Právo rozvedené manželky na užívání předmětného bytu i po rozvodu manželství není absolutním právem a nemá za následek zánik jeho práva jej užívat a účel tohoto užívání není závislý na existenci či neexistenci rodinné domácnosti. Jeho užití nedovolené svépomoci je podle jeho názoru méně společensky škodlivé než jednání jeho bývalé manželky, která předmětný byt užívá bez právního titulu. Jeho trestní odpovědnost je tak protikladná k celkovému morálnímu rozměru věci, neboť je jejím prostřednictvím poskytnuta ochrana protiprávnímu stavu. 9. Ad 3) Stěžovatel tvrdí, že jeho bývalá manželka obývá předmětný byt od května roku 2020 neoprávněně a závěr o jeho vině je založen na její lživé jednostranné výpovědi. Nebylo také prokázáno, že by ukončil užívání bytu, což potvrzuje i listinný důkaz, jakož ani vyklizení jeho movitých věcí. Stěžovatel tento byt stále užívá, mimo jiné jako sídlo uvedené v obchodním rejstříku, a jako místo, kde má trvale uloženy své osobní věci. Po dohodě s bývalou manželkou má navíc v předmětném bytě vyhrazen jeden pokoj. Nebyly rovněž provedeny všechny důkazy, které obhajoba navrhovala. 10. Ad 4) stěžovatel porovnává jednotlivé věty z popisu předmětných skutků s "hypotézou právní normy ustanovení § 178 odst. 1 trestního zákoníku" a dospívá k závěru, že jí neodpovídají. 11. Ad 5) stěžovatel uvádí, že byl odsouzen toliko na základě výpovědi své bývalé manželky, děti nebyly přítomny ani u jednoho z předmětných skutků, a bývalá manželka tím zneužívajíc trestního práva sleduje vlastní cíl v občanskoprávním řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 144/2021. Sama uvedla, že si nezajišťovala žádné vlastní bydlení, stěžovatel důrazně popírá spáchání předmětných skutků a některé další detaily, např. že byl pod vlivem návykové látky, a konstatuje, že jde o situaci "tvrzení proti tvrzení", přičemž k výpovědi bývalé manželky chybí jakýkoliv objektivizující prvek. Cituje také pasáže z její výpovědi v hlavním líčení. Bývalá manželka podle stěžovatele v uvedeném občanskoprávním řízení taktéž připustila, že od 20. 5. 2020 nemá k předmětnému bytu užívací právo. IV. Posouzení Ústavním soudem 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatel napadl všechna rozhodnutí v meritorní linii, vymezuje se argumentačně v podstatě jen proti usnesení Nejvyššího soudu. Jeho ústavní stížnost přitom obsahuje v podstatě verbatim et literatim stejnou argumentaci, kterou stěžovatel předložil už Nejvyššímu soudu, vůči jehož závěrům se vymezuje jen ojediněle a jen v obecné rovině tvrzení, že s nimi nesouhlasí, načež opakuje v nezměněné podo