III.ÚS 3543/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3543/25 ze dne 29. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Robertem Hamousem, advokátem, sídlem Saskova 1625, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2025 č. j. 12 Co 189/2025-152 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. února 2025 č. j. 50 Nc 6193/2024-70, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1. nezl. N. S., 2. B. S. a 3. L. T. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele, aby soud upravil jeho styk s nezletilou (nyní ve věku 15 let). Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je bývalý partner matky nezletilé a otec polorodé sestry. S nezletilou a její matkou (druhou vedlejší účastnicí) žil ve společné domácnosti od 4 let věku nezletilé až do jejích 12 let. Po celou dobu žili jako rodina, nezletilá v jednom období stěžovatele oslovovala "tati" a měla s ním blízký vztah. Přesto nyní nezletilá nemá zájem se se stěžovatelem stýkat, což uvedla i při pohovoru před soudem, a to včetně důvodů svého postoje (stěžovatel ji má dokonce sledovat). Soud zdůraznil, že pro věc je podstatný stav v době rozhodování, kdy se nezletilá se stěžovatelem více než rok nestýká, od roku 2024 se mu vyhýbá a nemá ani zájem se s ním vidět. Jde přitom o rozhodnutí samotné nezletilé, přičemž nebylo prokázáno, že by matka negativně ovlivňovala její vztah ke stěžovateli. Soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro úpravu styku stěžovatele s nezletilou ve smyslu § 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), přičemž nebylo prokázáno, že by nezletilá měla výraznou citovou vazbu k navrhovateli, resp. že nedostatek jejich styku by pro ni představoval emoční újmu; naopak nezletilá se vyjádřila tak, že se cítí lépe, není-li do styku se stěžovatelem nucena. Nadto soud upozornil, že stěžovatel zaměňuje úpravu styku (podle § 927 o. z.) s právem nezletilou vychovávat a uplatňovat vůči ní rodičovskou odpovědnost, která mu však nepřísluší (není s nezletilou v příbuzenském vztahu). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Konstatoval, že v posuzované věci nebyly naplněny podmínky určení styku podle § 927 o. z., přičemž obvodní soud správně přihlédl k přání nezletilé, která je ve věku, kdy je již schopna své názory jasně formulovat (opětovně je sdělila i den před jednáním soudu pracovnici orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Soud při rozhodování rovněž zohlednil chování stěžovatele, který neměl právo nezletilou sledovat či jí kontrolovat mobilní telefon (toto právo náleží maximálně jejím rodičům). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem obecných soudů zejména při provádění dokazování. Obecné soudy podle stěžovatele rezignovaly na zjišťování tzv. nejlepšího zájmu nezletilé a spokojily se pouze s jejím názorem, který je však - s ohledem na možné negativní ovlivňování ze strany matky - důkazem zjevně nevhodným a zcela nedostatečným. Soudy proto nezjistily "skutečnou a pravou vůli nezletilé". Současně stěžovatel poukazuje na "nesporné silné sociální pouto" mezi ním a nezletilou, odpovídající vztahu "otce a dcery", byť nejde o pouto pokrevní. K tomu však soudy nepřihlédly a naopak konstatovaly, že stěžovatel otcem není. 5. Obecné soudy podle stěžovatele neprovedly řadu navrhovaných důkazů (SMS zprávami, obsahem mobilního telefonu nezletilé, znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, psychologie a adiktologie na matku nezletilé či výslech nezletilé za přítomnosti znalce z oboru dětské psychiatrie) a nijak o nich nerozhodly. V důsledku těchto pochybení obecné soudy podle stěžovatele nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Navíc se nijak nezabývaly tvrzením stěžovatele o závislosti matky nezletilé na alkoholu či špatném výchovném prostředí pro nezletilou, kdy např. matka nezletilé opakovaně není přítomna v domácnosti, často do nočních hodin a nezletilá je doma sama, popřípadě jen se svou (mladší) sestrou. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud shledal v posuzované věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti. 7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti [usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11]. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18, bod 12). 8. V nyní posuzované věci obecné soudy rozhodovaly o návrhu na úpravu styku stěžovatele, který je bývalým partnerem matky nezletilé (a současně i otcem polorodé sestry nezletilé). Podle § 927 o. z. právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Podmínky jsou vymezeny kumulativně, což znamená, že musí být splněny všechny bez rozdílu. Soud je přitom povinen zaměřit se primárně na zjištění, zda má nezletilé dítě k dané osobě dlouhodobý (nikoliv jen přechodný) citový vztah a teprve poté přistoupí k posouzení, zda by absencí styku s takovou osobou vznikla dítěti újma; důkazní řízení striktně směřuje ke zjištění citové vazby dítěte k takové osobě, nikoliv naopak. O stanovení styku mezi dítětem a nepříbuznou osobou lze rozhodnout pouze tehdy, je-li takový styk v jeho nejlepším zájmu (srov. nález ze dne 16. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 2724/25, body 32 až 35, či usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1741/21, body 9 až 11). 9. Stěžovatel ústavní stížností brojí primárně proti způsobu a rozsahu dokazování provedenému obecnými soudy. Avšak jde-li o samotné dokazování, Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného procesu, přičemž ve své judikatuře opakovaně jasně vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165) a další]. Žádná taková pochybení však v nyní posuzované věci neshledal. 10. Obecné soudy zaměřily v nyní posuzované věci dokazování na zjištění splnění podmínek § 927 o. z. Pokud neprovedly některé stěžovatelem navrhované důkazy, tento svůj postup odůvodnily, a to zejména pokud šlo o obsah mobilního telefonu nezletilé či SMS zprávy; naopak vycházely primárně z názoru nezletilé, který je však v dané situaci - s přihlédnutím k věku nezletilé - bezpochyby klíčový. Přesto soudy její přání nehodnotily nekriticky, ale v kontextu dalších okolností případu a v souladu s dalšími kritérii při zjišťování jejího nejlepšího zájmu [podrobně ke konceptu nejlepšího zájmu dítěte srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1737/16 (N 124/86 SbNU 109)]. Stěžovatel přitom nesprávně dovozuje, že obecné soudy rozhodly pouze na základě názoru nezletilé; naopak vycházely i ze stanoviska opatrovníka nezletilé či výpovědí účastníků řízení. Ze všech důkazů vyplynulo, že absence styku nezletilé se stěžovatelem pro ni neznamená újmu, což lze dovozovat i z toho, že již delší dobu jejich styk nepr