III.ÚS 36/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 36/09 ze dne 11. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. A., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem v Ostravě, 30. dubna 3128/2A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, č.j. 8 Tdo 1008/2008-5234, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, č.j. 3 To 124/2007-5135, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007, č.j. 54 T 7/2002-4960, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že: 1. Jemu vytýkané jednání nedosáhlo stadia pokusu, resp. nesměřovalo bezprostředně k dokonání trestného činu, kterým by "zřejmě" bylo "teprve vyplacení pohledávky investiční společností", a je činila nejistým a "problematickým" dostupnost "argumentů pro závěr o neplatnosti navrhovaných a zčásti uzavřených smluv o postoupení pohledávky". Neplatnost těchto smluv dovozuje z toho, že: 1/ rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 10. 3. 1999, č. j. 111/2 982/R/1999, o odejmutí povolení ke vzniku Oxfordského podílového otevřeného fondu a Oxfordské investiční společnosti, a. s., s nimž bylo spojeno též zrušení podílového fondu, doposud nebylo "platně doručeno", a tedy - oproti jeho "subjektivnímu přesvědčení" v době "vytýkané činnosti" - pohledávky "ve skutečnosti nevznikly a objektivně neexistovaly", v důsledku čehož "jednal v omylu, který měl objektivně větší váhu než údajný omyl majitelů podílových listů", 2/ že jsou zde dány "důvody, které Komise pro cenné papíry, Nejvyšší správní soud i soudy rozhodující v trestním řízení uvedly ve svých rozhodnutích" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004, č.j. 6 A 14/2000-83), a konečně 3/ že smlouvy "neobsahují údaj o výši postupované pohledávky". 2. K porušení práva na obhajobu došlo tím, míní stěžovatel, že výslechy svědků v přípravném řízení byly nařizovány a prováděny tak, že pro obhájce "nebylo fyzicky možné, aby využil práva těchto výslechů se účastnit". 3. Krajský soud se rovněž nevypořádal adekvátně s jeho námitkou, že písemné přepisy jeho výslechu "neodpovídají jeho vyjádřením před trestním senátem". 4. Podle stěžovatele nastala též situace tzv. opomenutých důkazů, jelikož soudy nevyslechly jím navrhované svědky ("znalce Ing. K. a Ing. P.", H.-P., členku prezidia Komise pro cenné papíry, a další pracovníky Komise pro cenné papíry, E. L., L. M., T. H. a F. J., resp. M. M.). 5. A konečně podle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena zásada "ne bis in idem" tím, že za "vytýkané jednání" mu byl již uložen "finanční postih pokutou ve výši 100 000 Kč", a to Komisí pro cenné papíry. Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena představenstva akciových společností na čtyři roky a šest měsíců a konečně peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že: dne 6. 9. 1999 v Ostravě, jsa předsedou představenstva Oxfordské investiční společnosti, a. s., se sídlem Slezská Ostrava, ul. Bohumínská 63, IČO 47674636, v úmyslu se obohatit, v souvislosti se zrušením Oxfordského podílového otevřeného fondu Oxfordské investiční společnosti, a. s., k němuž došlo na základě rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 10. 3. 1999, č. j. 111/2982/R/1999, jež nabylo právní moci dne 6. 4. 1999, zejména v rozporu s ustanovením § 5a odst. 2, odst. 3, § 14 odst. 1 písm. a) a § 17a odst. 2 písm. a), písm. b) zák. č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech v tehdy platném znění, jako fyzická osoba zneužil neveřejně přístupných informací o majitelích podílových listů zrušeného Oxfordského podílového otevřeného fondu získaných z titulu výkonu funkce předsedy představenstva Oxfordské investiční společnosti, a.s., vyplývajících ze seznamu majitelů uvedených cenných papírů k 14. 6. 1999 zaslaného Střediskem cenných papírů z důvodu zrušení emise podílových listů, a to k tomu, že jménem Oxfordské investiční společnosti, a. s., rozeslal prostřednictvím pošty podílníkům Oxfordského podílového otevřeného fondu vlastnících celkem 2847 kusů podílových listů nabídku platnou do 24. 9. 1999 na odkoupení pohledávky za Oxfordskou investiční společností, a. s., která vznikla v důsledku zrušení tohoto fondu a následného zrušení emise podílových listů, za odkupní cenu ve výši 300 Kč, ač hodnota podílu na majetku ve zrušeném fondu určená k výplatě podílníků činila nejméně 1 160 Kč, tuto nabídku podepsal jako předseda představenstva Oxfordské investiční společnosti, a. s., zároveň podílníky neinformoval o právu na výplatu skutečného podílu, ke které mělo dojít v období od 6. 10. do 6. 11. 1999 a současně s nabídkou zaslal Smlouvu o úplatném postoupení pohledávek, v níž figuroval jako fyzická osoba - postupník, s cílem převést na sebe podíly uvedeného fondu, při jejichž následné realizaci v podobě výplaty podílů jeho osobě by způsobil původním podílníkům škodu v celkové výši 2 448 420 Kč a o tuto částku se obohatil, k čemuž však následně, a to i z důvodu zásahu Komise pro cenné papíry, nedošlo. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně šesti poškozených (konkrétně uvedených) a za použití § 259 odst. 3 tr. řádu o jejich nárocích nově rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny. Stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí. Stěžovatelem otevřený spor, zda předmětné "smlouvy o úplatném postoupení pohledávek" byly platné či nikoli, postrádá v jeho věci opodstatnění. Vrchní soud v Olomouci výstižně připomenul, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydavatelství C. H. Beck, sv. 24, pod č. T 575, se trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (což platí právě u trestného činu podvodu), a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2008, dospěl k závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §