III.ÚS 3601/20

Podáním ze dne 29. 12. 2020, které bylo Ústavnímu soudu doručeno do datové schránky téhož dne, stěžovatelka brojila proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím.

Podání nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatelka nebyla především zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Vzhledem k výše uvedenému vyzval Ústavní soud stěžovatelku dopisem ze dne 6. 1. 2021 k odstranění vad podání s tím, že jí stanovil lhůtu pro jejich odstranění v trvání 30 dnů od doručení výzvy. Současně Ústavní soud stěžovatelku upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, Ústavní soud její podání odmítne podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Výzva byla stěžovatelce doručena do datové schránky dne 17. 1. 2021.

Přípisem, který Ústavní soud obdržel dne 17. 2. 2021, stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad podání a zajištění advokátního zastoupení. Přitom uvedla, že advokátka Mgr. Bc. Lucie Koupilová, která jí zastupovala v řízení před obecnými soudy, je časově zaneprázdněna a i druhá jí oslovená advokátka Mgr. Anna Jirotková je rovněž kapacitně vytížena, pročež se musí obrátit na Českou advokátní komoru se žádostí o ustanovení advokáta. Na základě této žádosti Ústavní soud prodloužil stěžovatelce lhůtu k zajištění advokáta o dalších 30 dní. Tento přípis byl stěžovatelce doručen dne 20. 2. 2021.

Následně přípisem ze dne 20. 3. 2021 stěžovatelka požádala Ústavní soud opět o prodloužení lhůty k odstranění vad podání, neboť České advokátní komoře musela k doložení příjmů předložit daňové přiznání za rok 2020, které se jí ovšem podařilo vypracovat až dne 17. 3. 2021. Ústavní soud tak lhůtu k odstranění vad podání prodloužil o dalších 15 dní a opětovně stěžovatelku upozornil na následky neodstranění vad podání. Tato výzva ze dne 24. 3. 2021 byla stěžovatelce doručena do datové schránky dne 4. 4. 2021.

Na tuto poslední výzvu stěžovatelka reagovala přípisem ze dne 19. 4. 2021, v němž uvedla, že onemocněla na Covid-19, který jí znemožnil jakoukoliv duševní a fyzickou činnost. Tuto skutečnost doložila potvrzením laboratoře AeskuLab, k. s. ze dne 12. 4. 2021 o existenci protilátek na Covid-19, přičemž odběr proběhl dne 9. 4. 2021.

Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud má za to, že podmínky tohoto ustanovení byly splněny, neboť stěžovatelka ani v opakovaně prodlužované lhůtě nebyla schopna zajistit a doložit právní zastoupení advokátem.

Ústavní soud se domnívá, že doba téměř čtyř měsíců od podání ústavní stížnosti (resp. více než tří měsíců od doručení první výzvy k odstranění vad podání) a více než šest měsíců od vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze představuje, i přes stěžovatelkou uváděné důvody, dostatečný časový prostor pro zajištění adekvátního právního zastoupení. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu navíc známo, že stěžovatelka o povinném právním zastoupení musela vědět již ze svých předchozích ústavních stížností (např. věc vedená pod sp. zn. II. ÚS 3189/17 nebo pod sp. zn. III. ÚS 441/19). Nadto nelze přehlédnout, že stěžovatelka vyčkává se žádostí o prodloužení lhůty vždy až do posledního dne stanovené lhůty. Krom toho stěžovatelkou předložené potvrzení o existenci protilátek na Covid-19 dokládá toliko, že někdy v minulosti toto onemocnění zřejmě prodělala, nikoliv však, že onemocněla zrovna v době, kdy jí běžela poslední lhůta k odstranění vad podání. I pokud by tomu však tak bylo, od okamžiku odběru uběhlo dalších deset dní, během nichž mohla stěžovatelka zajištění právního zastoupení dotáhnout do konce, když o tom, že se obrátí na Českou advokátní komoru, informovala stěžovatelka Ústavní soud již v přípisu ze dne 17. 2. 2021 a z její další žádosti o prodloužení lhůty ze dne 20. 3. 2021 vyplynulo, že své majetkové poměry České advokátní komoře již doložila.

Další stěžovatelčině žádosti o prodloužení lhůty se Ústavní soud rozhodl nevyhovět i z toho důvodu, že prodlužování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti formou soudcovské lhůty považuje za nepřiměřené zvýhodňování ve vztahu k ostatním stěžovatelům, kteří zákon o Ústavním soudu respektují (srov. obdobně sp. zn. II. ÚS 3759/17, sp. zn. IV. ÚS 4084/17, sp. zn. IV. ÚS 1666/16, sp. zn. IV. ÚS 3636/16 a další).

Z výše uvedených důvodů odmítl soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podání stěžovatelky, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.