III.ÚS 3638/19

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jejího názoru jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením s poukazem na § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl, že návrh stěžovatelky (obhájkyně) na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši 16 286 Kč se zamítá.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 tr. řádu toto usnesení okresního soudu zrušil a rozhodl, že podle § 151 odst. 3 tr. řádu a § 151 odst. 2 téhož zákona se návrh stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů spojených s obhajobou konkretizovaného odsouzeného ve výši 16 286 Kč zamítá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané trestní věci se sice její klient na místě vzdal práva na odvolání, ale i tak byla za užití § 41 odst. 5 tr. řádu oprávněna činit další právní kroky, například podat žádost o milost či o odklad výkonu trestu, o čemž je nutné se s klientem poradit. Dále stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 (N 19/52 SbNU 187), podle kterého nelze počátek běhu lhůty podle § 151 odst. 2 tr. řádu vázat jen na objektivní skutečnost, kterou je právní moc rozhodnutí, nýbrž je třeba ho spojovat výhradně s okamžikem, kdy se obhájce o skončení své povinnosti obhajovat skutečně a řádně dozví, tj. vázat na okamžik, kdy se seznámí i s konečným odůvodněním rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí se vyznačují nepředvídatelností a nepřiměřenou tvrdostí (šlo o údajné překonání prekluzivní lhůty o pouhých pět dnů). Je třeba rozlišovat mezi okamžikem, kdy se obhájce dozví, že jeho povinnost skončila (podle § 151 odst. 2 tr. řádu) a okamžikem zániku ustanovení (podle § 41 odst. 5 tr. řádu). Okolnost, že došlo k zániku ustanovení okamžikem právní moci rozsudku (byť jen vyhlášeného, nikoliv doručeného) neznamená, že by se v tomto okamžiku obhájce zároveň dozvěděl o tom, že jeho povinnost obhajoby skončila.

Jde-li o usnesení okresního soudu, které zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemusí být právně zastoupena v souladu s § 29, § 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud tudíž následně posoudil ústavní stížnost v příslušných (viz předchozí bod) částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod, tzn. hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 1 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry obecných soudů podrobí instančnímu přezkumu.

V nyní posuzované věci není zcela bez významu, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů spojených s obhajobou ve výši 16 286 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za přesahující hranici bagatelního charakteru věci, avšak jen v relativně malém rozsahu. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), usnesení ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3462/16, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16 a mnoho dalších; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v případech, kdy jde o bagatelní věc, s výjimkou extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

Z § 151 odst. 2 tr. řádu vyplývá, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká.

Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 (N 19/52 SbNU 187) uvedl, že se v minulosti několikrát zabýval ústavně konformní interpretací § 151 odst. 2 tr. řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Již ve svých dřívějších rozhodnutích vyslovil Ústavní soud názor, že obecně nepovažuje stanovení prekluzivní lhůty k uplatnění určitého nároku za ústavně nekonformní, jestliže ovšem, vedle splnění dalších podmínek (omezení na základě zákona, ve veřejném zájmu, při sledování legitimního cíle a při zachování požadavku nezbytnosti takového omezení v demokratické společnosti), dané časové rozmezí není vymezeno tak, že uplatnění nároku činí nemožným či výrazně ztíženým. Předmětná jednoroční lhůta je tak dle názoru Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 784/08). Jelikož však tato lhůta citelně zasahuje do majetkových práv a zavádí faktickou nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem, čímž se dostává na "hranu ústavnosti", nepovažuje Ústavní soud za možné ji dále krátit ústavně nesouladným výkladem počátku jejího běhu. Z tohoto nálezu též vyplývá, že pro určení počátku běhu lhůty podle § 151 odst. 2 tr. řádu je rozhodný okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila, a již nebude nutné (účelné) využít řádných či mimořádných opravných prostředků.

V nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277) vyslovil Ústavní soud závěr, že: "dospěje-li obhájce postupem lege artis k závěru, že realizace přání obhajovaného podat dovolání může být z nějakého ohledu účelná (např. i z hlediska nutnosti vyčerpat všechny opravné prostředky), je podání dovolání povinností obhájce, která, pokud by snad neměla vyplývat z trestního řádu, vyplývá ze zákona o advokacii a stavovských předpisů upravujících výkon advokacie. Stanovil-li zákonodárce, že obhájce v dovolacím řízení nepotřebuje nové ustanovení, pak je jediným rozumným výkladem, že toto ustanovení nadále vykonává. Tomuto výkladu nemůže bránit ani § 12 odst. 10 tr. řádu, jenž váže konec trestního stíhání na okamžik právní moci rozsudku, a to tím spíše, že rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena." V návaznosti na tento nález je tak třeba při určení počátku běhu této lhůty přijmout výklad šetřící smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání.

Není tudíž pochyb, že dovolání je úkon obhájce v rámci jeho ustanovení a v odůvodněných případech i jeho povinnost. Stěžovatelka z této judikatury dovozuje, že kontrola doručeného rozhodnutí (rozsudku), ať již ohledně písařských chyb či jiných zřejmých nesprávností, resp. posouzení možnosti podat žádost o milost či o odklad výkonu trestu, zachovává nebo obnovuje předchozí (již zaniklou) povinnost obhajoby.

Tyto stěžovatelčiny námitky představují spor o výklad podústavního práva a již byly krajským soudem ústavně konformním způsobem vypořádány, přičemž Ústavní soud na jeho závěry v podrobnostech odkazuje. Dlužno zdůraznit, že v posuzovaném případě se odsouzený vzdal práva na podání odvolání, čímž dal najevo, že o přezkum výsledku trestního řízení usilovat nehodlá.

V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelkou namítaných práv nedošlo, a odůvodnění rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně usnesení okresního soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti (co do usnesení krajského soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.