III.ÚS 3655/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3655/17 ze dne 30. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky TRANSFER EUROPE INFORMATION a. s., sídlem Tyršova 1244/9, Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Janou Bednářovou, sídlem Šrobárova 2391/23, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2017 č. j. 32 Cdo 772/2016-374, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a statutárního města Karlovy Vary, sídlem Moskevská 2035/21, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a také že bylo porušeno její legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, právo na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásada pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2015 č. j. 18 C 109/2014-245 zamítl stěžovatelčinu žaloba na určení, že trvá právní poměr založený smlouvou o nájmu pozemků ze dne 3. 5. 2010 uzavřenou mezi ní a vedlejším účastníkem (jako žalovaným), jejímž předmětem je nájem konkrétních pozemků v katastrálním území Karlovy Vary a Drahovice, a dále že trvá právní poměr založený smlouvou o investici uzavřenou mezi nimi téhož dne (výrok I), dále pak rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 37 334,50 Kč (výrok II). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 č. j. 64 Co 324/2015-337 rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se přitom s jeho závěrem, že v případě smlouvy o investici šlo o významnou koncesní smlouvu podle § 20 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), a protože nebyl při jejím uzavření dodržen postup přepokládaný tímto zákonem (§ 21 až 23, 30), je tato smlouva podle § 39 občanského zákoníku neplatná, a že neplatná je i nájemní smlouva jako smlouva závislá (§ 275 odst. 2 obchodního zákoníku). 4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčino dovolání a uložil jí, aby zaplatila vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 4 114 Kč. Tento soud dospěl k závěru, že smlouva o investici je smlouvou koncesní podle § 16 koncesního zákona, neboť jejím předmětem nebylo jen vybudování čtyř parkovacích domů, ve vztahu k nimž by o koncesní smlouvu nešlo, ale i vybudování "technických zařízení pro regulaci vjezdu do VLÚ (pozn.: vnitřního lázeňského území města Karlovy Vary) a informačního a navigačního systému", a že podmínkou platnosti této smlouvy bylo v rámci rozpočtového dozoru předchozí stanovisko Ministerstva financí podle § 30 koncesního zákona, kterážto podmínka splněna nebyla, a proto je tato smlouva absolutně neplatná, a to jako celek, neboť jednotlivé její části nelze od sebe oddělit (§ 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu bylo neúplné a nedostatečné ve vztahu k jí uplatněným závažným námitkám, které byly způsobilé přivodit rozdílné posouzení věci, a v této souvislosti vytkla Nejvyššímu soudu, že požadavek na řádnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu redukoval pouze na jeden jeho aspekt, a to jeho "způsobilost" být podkladem pro podání opravného prostředku účastníkem. Tím měl porušit její právo na spravedlivý proces. 6. Porušení téhož práva stěžovatelka spatřuje i v právním posouzení věci. To má být vzhledem ke složitosti věci poměrně velmi stručné a nedává odpověď na zásadní otázky nastíněné v dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že předmětem smlouvy o investici nebylo vybudování pouze čtyř parkovacích domů, ale i technických zařízení pro regulaci vjezdu a informačního a navigačního systému, a že přinejmenším v této části smlouva o investici naplňuje znaky koncesní smlouvy. V této souvislosti upozornila, že objem investic do těchto technických zařízení tvoří pouze 3 % z celkové investice, a vyjádřila nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že tyto dvě části smlouvy nelze od sebe oddělit, a proto je celá smlouva o investici neplatná. Skutkovým a právním posouzením "oddělitelnosti" se obecné soudy nezabývaly, ačkoliv bylo nezbytné v zájmu přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu zkoumat, zda ty smluvní vztahy, které koncesní nejsou, mohou obstát i samostatně. 7. Dále stěžovatelka uvedla, že i kdyby byla tato smlouva posouzena jako koncesní, musela by být považována za platnou, a to s ohledem na § 25 odst. 5 koncesního zákona. Toto ustanovení platí pro jakékoliv porušení koncesního zákona, tedy i pro porušení § 30, jež spočívá v absenci předchozího stanoviska Ministerstva financí ke smlouvě, a pokud Nejvyšší soud vyvodil opak, je jeho závěr nesprávný. 8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka rovněž vytkla, že jeho právní závěry nereflektují zásadní právní argumenty uvedené v dovolání, zejména jde o otázky, zda lze i nadále posoudit smlouvu o investici jako tzv. významnou koncesní smlouvu a zda výstavba zařízení pro regulaci vjezdu představuje skutečně koncesi či jde o veřejnou zakázku. 9. Porušení práva vlastnit majetek, práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, práva na svobodné jednání a zásady pacta sunt servanda, stěžovatelka vyvodila z toho, že Nejvyšší soud pominul jiný, ústavně konformní výklad, případně že je jeho výklad v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Výše uvedené smlouvy uzavřela s vedlejším účastníkem, jenž jednal v samostatné působnosti, oba subjekty jsou v rovnoprávném postavení. Na základě realizace těchto smluv oprávněně očekávala určitý zisk ve smyslu legitimního očekávání nabytí majetku. V mezičase došlo k obměně volených zástupců v orgánech samosprávy a vedlejší účastník je prohlásil za neplatné. Obecné soudy pak upřednostnily ochranu veřejných prostředků před majetkem soukromým, aniž řádně vysvětlily, zda pro takový postup existují pádné důvody. 10. Zpětné popření platnosti závazkových vztahů tak, jak se stalo v souzené věci, představuje dle stěžovatelky neschopnost státu zajistit stabilní podnikatelské prostředí. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že to byl vedlejší účastník, kdo vyhlásil výběrové řízení, za vítěze tohoto řízení vyhlásil ji, a v závěrečných ustanoveních potvrdil, že z jeho strany byly splněny podmínky platnosti právního jednání. To prý představovalo záruku, že nedojde k situaci vedoucí k ohrožení platnosti smluv případným nesplněním podmínek veřejnoprávní povahy. 11. Závěrem stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se nutnosti respektovat a chránit autonomii vůle smluvních subjektů [nálezy ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197), ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 798/15 (N 129/82 SbNU 119) a ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 34/17] s tím, že je třeba vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu a při posuzování otázky (ne)platnosti právního úkonu poměřovat tento princip s hodnotami, které má zákon chránit, přičemž namítla, že takové poměřování v rámci testu proporcionality v dané věci postrádá, a to za situace, kdy převažující část smlouvy byla co do objemu prací a investic posouzena jako smlouva nespadající pod veřejnoprávní režim. 12. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2018 stěžovatelka namítla, že závěr obecných soudů o neoddělitelnosti jednotlivých smluvních závazků je v rozporu s autentickou interpretací pojmu koncese obsaženou v odst. 15 preambule směrnice č. 2014/23/EU. Tato směrnice vyjímá z rozsahu pojmu koncese určité dohody, přičemž nelze smluvním stranám podsouvat úmysl uzavřít koncesní smlouvu na všechny předmětné závazky, tedy i na ty, které se týkají nájmu obecních pozemků či investic souvisejících s vybudováním parkovacích domů a které neodpovídají materiálnímu rozsahu pojmu koncese. 13. V souvislosti se