III.ÚS 367/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 367/18 ze dne 13. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. B., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2018 sp. zn. 14 To 150/2017 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. září 2017 sp. zn. 55 Nt 12/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí. 3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") výše uvedeným usnesením rozhodl, že podle § 205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), se stěžovatel předává do Lotyšské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu Generální prokuratury Lotyšské republiky ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. 1/1-5-262-16 k výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců. Uvedený trest mu byl uložen za trestný čin podle druhé části § 225 trestního zákona Lotyšské republiky rozsudkem Rižského obvodního soudu ze dne 20. 8. 2013, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Lotyšské republiky ze dne 23. 12. 2014, původně jako trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu. Následně bylo rozhodnutím Soudu latgalského obvodu města Rigy ze dne 25. 11. 2015 rozhodnuto o výkonu uloženého trestu. Shora uvedeného trestného činu se stěžovatel podle uvedených rozsudků lotyšských soudů dopustil skutkem, podrobně popsaným ve výroku citovaného usnesení krajského soudu, spočívajícím v tom, že dne 13. 1. 2009 se v Rize aktivně účastnil masových nepořádků, spojených s drancováním, ničením, žhářstvím, zničením majetku, násilím vůči osobě, vzdorováním zástupcům úřední moci, s následnými důsledky vyvolanými těmito činnostmi, jimiž byla kromě jiného způsobena postiženým hmotná škoda ve výši 143 433,16 LVL a kompenzace fyzickým osobám za morální újmu představující 32 695 LVL, přičemž stěžovatel v ul. Jekaba 11, s cílem poškození majetku hodil směrem k budově Saeimy (lotyšského parlamentu) nejméně dvě sněhové koule, z nichž jedna trefila okno a druhá fasádu budovy, dalším hodem prázdné láhve z plastu se trefil do již rozbitého skla okna, poté házel dlažební kameny do řady oken v přízemí uvedené budovy a jedním rozbil skleněnou okenní výplň; z dlážděného uličního krytí kanalizačního záklopu pak vylomil nejméně jeden dlažební kámen, čímž úmyslně poškozoval majetek Rady Rigy a zjednodušil účastníkům nepořádku vylámání dalších dlažebních kamenů, a se záměrem násilí a zaútočení na zástupce moci si vzal z ulice nejméně dva kameny vylomené dlažby a hodil jimi na policisty, kteří byli rozmístěni v řadě u vstupních dveří budovy Saeimy a plnili služební povinnosti při zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti, přičemž jedním z kamenů trefil pracovníka Správy pořádkové policie do ochranné vesty v oblasti ramene; tamtéž stěžovatel vzdoroval zástupcům moci a překážel jim, spolu s ostatními účastníky masových nepořádků, strkal do policejních pracovníků, kteří byli rozmístěni do řady a plnili služební povinnosti, a od muže, který při vyšetřování nebyl identifikován, vzal láhev tmavé barvy a hodil ji směrem k budově Saeimy. 4. Krajský soud dalším výrokem rubrikovaného usnesení rozhodl, že podle § 206 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se předběžná vazba stěžovatele přeměňuje ve vazbu předávací. 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl o stěžovatelově instanční stížnosti tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v první části ústavní stížnosti dovozuje, že soudy porušily čl. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny. Podle stěžovatele z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) vyplývá, že zásada oboustranné trestnosti může být v režimu evropského zatýkacího rozkazu prolomena, ale pouze ve vztahu ke skutkům, které jsou vyjmenovány v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Oboustrannou trestnost není v těchto případech nutné v rámci předávacího řízení zvlášť posuzovat, neboť se má za to, že jde o jednání, která jsou s ohledem na sdílené hodnoty trestná ve všech členských státech EU. 7. Soudy se v nyní posuzované věci otázkou oboustranné trestnosti zabývaly, a to se závěrem, že skutek, pro nějž je stěžovatel v domovském státě trestně stíhán, naplňuje znaky některých skutkových podstat trestných činů podle tuzemského trestního práva hmotného. K tomu stěžovatel namítá, že následný rozbor skutku provedený krajským soudem a vrchním soudem vede spíše k závěru, že tyto státní orgány vycházely z konceptu, který lze popsat slovy "některé prvky skutku, pro nějž je v domovském státě trestně stíhán, naplňují některé znaky některých skutkových podstat trestných činů podle tuzemského trestního práva hmotného". Stěžovatel soustřeďuje pozornost k § 225 trestního zákoníku Lotyšské republiky zakotvujícího skutkovou podstatu trestného činu "masové nepořádky". Dovozuje, že české právo nezná trestní sankce za ohrožení zde vymezených chráněných zájmů, pročež oboustranná trestnost v materiální podobě není dodržena. Oboustranná trestnost přitom znamená, že skutek jako celek je shodně trestný v obou státech. Podle stěžovatele soudy rozhodly o předání pro skutek, který jako celek není podle českého práva trestný; dosahuje nanejvýše povahy přestupku. K dosažení argumentačního závěru o oboustranné trestnosti se soudy spokojily s velmi kreativním a podle stěžovatele neudržitelným výkladem, kterým pouze fragmenty původního skutku neorganicky a nedůsledně podřadily pod jiné skutkové podstaty. Soudy zanedbaly též otázku podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což lotyšským soudem uložený trest vylučuje. 8. Dále stěžovatel dovozuje, že soudy nerespektovaly čl. 36 odst. 1 Listiny. Žádost o předání byla stručná a nicneříkající, původní rozsudky ani odvolací rozsudek k přeměně nebyly přiloženy. Z těchto rozhodnutí by spolehlivě vyplynulo, že lotyšské soudy nedodržely jeho právo na soudní ochranu. Chybí též řádné údaje ohledně rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k otázce dodržování čl. 3 Úmluvy v Lotyšsku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 1. 2018 č. j. III. ÚS 367/18-16 rozhodl, že vykonatelnost rubrikovaných usnesení se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud konstatoval, že v projednávané věci považuje uvedené podmínky za splněné. Vysvětlil, že výkon napadených rozhodnutí je potenciálně způsobilý závažného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext věci a z toho vyplývající procesní postup