III.ÚS 3698/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3698/15 ze dne 29. 11. 2016 N 226/83 SbNU 521 Určení a převod vlastnického práva k odpadu a pasivní legitimace v případě negatorní žaloby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 29. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 3698/15 ve věci ústavní stížnosti GLUTTON, a. s., se sídlem Jandáskova 1957/24, Brno, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem Hlinky 118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 22 Cdo 2220/2013-613, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2013 č. j. 49 Co 202/2011-544 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby vůči SPAR České obchodní společnosti, s. r. o., na odstranění odpadu, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1. Q-POWER, s. r. o., se sídlem Roviny 825/4, Brno, 2. Ing. Tomáše Pokorného, 3. Heleny Pokorné, 4. Soni Pokorné, 5. IMOS Brno, a. s., se sídlem Olomoucká 704/174, Brno, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Řehůřkem, advokátem, se sídlem Bělohorská 3083/59, Brno, 6. elitbau, s. r. o., se sídlem Dřevařská 855/12, Brno, a 7. JUDr. Stanislavy Vrchotové, se sídlem Vachova 36/1, Brno, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik v likvidaci, se sídlem Mezírka 1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 22 Cdo 2220/2013-613 a výroky I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2013 č. j. 49 Co 202/2011-544 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 22 Cdo 2220/2013-613 a výroky I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2013 č. j. 49 Co 202/2011-544 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že usnesením Nejvyššího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to především vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 90 Ústavy. 2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 51 C 182/2003 Ústavní soud zjistil, že společnost Alreo, a. s., se žalobou vůči společnosti THERMOSERVIS-RECYKLACE, s. r. o., a Ing. Miroslavu Pokornému domáhala, aby jim byla uložena povinnost zdržet se zásahu do jejího vlastnického práva k jejím dvěma pozemkům tak, že kromě jiného nebudou na tyto pozemky ukládat jakýkoli materiál, odpad či navážet zeminu, a povinnost uvést pozemky do původního stavu. Na místo druhého žalovaného vstoupil do řízení jeho dědic Tomáš Pokorný a poté přistoupily jako další účastníci Helena Pokorná a Soňa Pokorná. Na místo původní žalobkyně vstoupila do řízení stěžovatelka, a to v důsledku převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům. Stěžovatelka poté navrhla přistoupení dalších účastníků na straně žalované, a to společnosti SPAR Česká obchodní společnost, s. r. o., (dále jen "společnost SPAR"), společnosti IMOS Brno, a. s., a společnosti Holcner & spol., s. r. o., jejímž nástupcem se stala společnost elitbau, s. r. o., a upravila žalobní návrh požadující odstranění movitých věcí, které tvoří navezený odpad. Do spisu založila i rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 21. 6. 2004 č. j. 560/1508/2004 potvrzující rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 3. 2004 č. j. JMK 26319/2003 OŽPZ/Nv/10, podle něhož zemina vytěžená při stavbě supermarketu INTERSPAR Brno-Cejl a navezená na pozemek parc. č. A1 v katastrálním území Štýřice je odpadem ve smyslu § 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpadech"). V odůvodnění se, kromě jiného, uvádí, že za vlastníka odpadu se považuje společnost SPAR. Po provedeném dokazování vydal městský soud dne 29. 3. 2011 rozsudek č. j. 51 C 182/2003-361, kterým uložil společnosti Q-POWER, s. r. o., a společnosti SPAR společně a nerozdílně z pozemků parc. č. A1 a parc. č. B1 v katastrálním území Štýřice odstranit movité věci, které tvoří navezený odpad, vůči ostatním žalovaným městský soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že vlastníkem zbourané nemovitosti a vlastníkem pozemku, včetně zeminy a kamení a dalších věcí z něj vybagrovaných, z nichž odpad pochází, a investorem stavby byla společnost SPAR a že nepřevedla vlastnictví k tomuto odpadu na žádnou jinou osobu, a to ani na základě smlouvy uzavřené se společností IMOS Brno, a. s., (v této souvislosti připomenul, že zákon o odpadech zakazuje možnost změny vlastníka, pokud přebírající - nabyvatel - nemá oprávnění podle § 12 tohoto zákona). Tato společnost jako vlastník odpadu ruší vlastnické právo stěžovatelky tím, že na její pozemky byl navezen odpad. Pasivní legitimaci společnosti Q-POWER, s. r. o., spatřoval městský soud ve skutečnosti, že to byla ona, která odpad na pozemky stěžovatelky fakticky navezla. Zamítavý výrok vůči ostatním žalovaným odůvodnil městský soud absencí jejich pasivní legitimace. 3. Rozsudek městského soudu napadly stěžovatelka i obě společnosti, kterým byla napadeným rozsudkem uložena povinnost, odvoláními. 4. Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2013 č. j. 49 Co 202/2011-544 změnil rozsudek městského soudu tak, že žalobu vůči společnosti SPAR zamítl (výrok I), nepřiznal společnosti SPAR vůči stěžovatelce a vedlejší účastnici na její straně právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), ve zbytku ho zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok III). Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu o tom, že v posuzované věci jde o právo stěžovatelky na ochranu jejího vlastnického práva proti neoprávněným zásahům, přičemž s jeho závěry o pasivní věcné legitimaci souhlasil pouze částečně. Krajský soud vyslovil souhlas se závěrem městského soudu o pasivní legitimaci společnosti Q-POWER, s. r. o., přitakal však stěžovatelce v názoru o pasivní legitimaci tří fyzických osob, tj. právních nástupců původního žalovaného, který se na zásahu do vlastnického práva tehdejšího vlastníka dotčených pozemků podílel, a vyloučil pasivní legitimaci společnosti SPAR, kterou nepovažoval za původce odpadu; za původce odpadu považoval společnosti IMOS Brno, a. s., a elitbau, s. r. o., a označil je za subjekty odpovědné podle zákona o odpadech za nakládání s odpadem uloženým na pozemku stěžovatelky. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání založené na tvrzení, že osobou povinnou k odstranění protiprávně navezeného odpadu je vždy zejména jeho vlastník a že společnost SPAR neprokázala, že by vlastnické právo k odpadu převedla na jiného, tudíž je ve sporu pasivně legitimována. 6. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 30. 9. 2015 č. j. 22 Cdo 2220/2013-613 odmítl, shledav ho nepřípustným. V odůvodnění poukázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3202/2008, v němž dospěl k závěru, že při střetu zákona o odpadech a ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku není významné, že určitý subjekt je jako původce, resp. vlastník odpadu definován zákonem o odpadech, tedy právním předpisem majícím veřejnoprávní povahu, neboť veřejnoprávní předpis může obsahovat současně i některé soukromoprávní prvky, např. ustanovení o nabývání vlastnictví, čímž je do vztahů účastníků inkorporován nepominutelný veřejnoprávní prvek. Lze proto uvažovat pouze o veřejnoprávních obsahových prvcích jinak ryze soukromoprávního vztahu účastníků, když občanskoprávní vztah nemůže existovat v rozporu s normami veřejného práva. Právo vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje, pak poskytují výlučně předpisy práva soukromého. V daném případě jde o nárok na ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") prostřednictvím tzv. negatorní žaloby. V další části odůvodnění Nejvyšší soud (s odkazy na vlastní judikaturu) vyložil, že v řízení o tzv. negatorní žalobě je pasivně legitimován ten, kdo do práva žalobce neoprávněně zasáhl, a že žaloba na vyklizení pozemku může směřovat vůči osobě, jejíž věci se bez právního důvodu na pozemku jiného subjektu nacházejí (tj. vůči vlastníkovi věcí); opěto