III.ÚS 3713/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3713/15 ze dne 30. 6. 2016 N 122/81 SbNU 927 Neplatnost výpovědi z pracovního poměru ve světle práva na spravedlivý proces   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka - ze dne 30. června 2016 sp. zn. III. ÚS 3713/15 ve věci ústavní stížnosti Ivo Janečka, zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem, se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2015 č. j. 21 Cdo 3547/2015-276 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2015 č. j. 16 Co 249/2012-210 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Střední odborné školy lesnické a strojírenské Šternberk, se sídlem Opavská 67/4, Šternberk, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2015 č. j. 21 Cdo 3547/2015-276 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2015 č. j. 16 Co 249/2012-210 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2015 č. j. 21 Cdo 3547/2015-276 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2015 č. j. 16 Co 249/2012-210 se ruší. Odůvodnění I. Průběh řízení před Ústavním soudem, jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatele I/A 1. Dne 18. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní subjektivní práva a svobody garantované mu zejména čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, a tak došlo k nezákonnému ukončení stěžovatelova pracovního poměru a bylo mu zabráněno, aby mohl získávat prostředky pro své životní potřeby prací; to navíc na základě diskriminačních kritérií. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále též jen "okresní soud") sp. zn. 19 C 28/2012 přitom vyplývá, že dne 31. 8. 2010 sdělila vedlejší účastnice stěžovateli, že s ním rozvazuje pracovní poměr z důvodu jiné organizační změny podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce"), v důsledku které se stal stěžovatel nadbytečným. To proto, že odmítl akceptovat obsahovou náplň úvazku pro školní rok 2010/2011, a ředitel žalované tak byl nucen úvazek stěžovatele přerozdělit mezi ostatní učitele a jednu pozici učitele shora uvedeným opatřením zrušit. 3. O stěžovatelově žalobě na určení neplatnosti této výpovědi rozhodl nejprve okresní soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2011 č. j. 19 C 375/2010-87 tak, že ji zamítl. K odvolání stěžovatele ale krajský soud změnil uvedený rozsudek svým rozsudkem ze dne 22. 8. 2011 č. j. 16 Co 237/2011-126 tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala vedlejší účastnice stěžovateli dne 31. 8. 2010, je neplatná. Dále rozhodl tak, že v části výroku, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, že stěžovatel je oprávněn na středním odborném učilišti vyučovat anglický jazyk, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání vedlejší účastnice proti měnícímu výroku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013 č. j. 21 Cdo 373/2012-167 zamítnuto. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud - ve shodě s krajským soudem - uvedl, že při posouzení, zda rozhodnutí žalované ze dne 31. 8. 2010 naplňuje předpoklad pro podání platné výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce, dovodil, že tomu tak není. Smyslem rozhodnutí žalované podle Nejvyššího soudu nebylo provést změnu za účelem zvýšení efektivnosti práce, ale směřovalo k jinému cíli, a to přijmout na místo stěžovatele na výuku anglického jazyka novou - podle tvrzení vedlejší účastnice kvalifikovanější - učitelku Mgr. Miroslavu Mahdalovou. Do rámce úvah o účelu vedlejší účastnicí tvrzených organizačních změn ze dne 31. 8. 2010 je totiž třeba podle Nejvyššího soudu zahrnout skutečnost, že přijetím Mgr. Mahdalové do pracovního poměru byl počet učitelů zvýšen z původního počtu 13 na počet 14, avšak po rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem zajišťovalo celkovou náplň teoretického vyučování opět 13 učitelů. Nadto Nejvyšší soud poznamenal, že pracovní úvazek pro školní rok 2010/2011 byl vytvořen z výuky předmětů, jež v předchozích letech vyučovali jiní vyučující. Vedlejší účastnice toliko odebrala drobné úvazky od jiných učitelů, a když stěžovatel úvazek v takové podobě odmítl, vedlejší účastnice tyto drobné úvazky opět vrátila zpět těm učitelům, kterým byly předtím odebrány. Opatření vedlejší účastnice ze dne 31. 8. 2010 tak podle Nejvyššího soudu nebylo rozhodnutím o organizační změně ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť nepředstavovalo prostředek ke snížení zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, ale šlo o účelové jednání, neboť přijetí Mgr. Mahdalové bylo od počátku součástí plánu pro vytvoření prostoru k tomu, aby mohla být stěžovateli dána výpověď z důvodu nadbytečnosti. 4. Po rozhodnutí krajského soudu o neplatnosti výpovědi sdělila dne 7. 10. 2011 vedlejší účastnice stěžovateli, že mu dává výpověď z pracovního poměru, tentokráte podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce mu přidělila práci podle pracovní smlouvy a vytvořila mu podmínky pro plnění pracovních úkolů. Tuto skutečnost provedla oznámením rozvrhu přímé pedagogické činnosti. Takovou povinnost ale stěžovatel odmítl a po tu část pracovní doby, kterou tvořila přímá pedagogická činnost (tj. výuka v předmětech podle rozvrhu hodin), se do práce nedostavoval, čímž se podle vedlejší účastnice dopustil závažného porušení povinností plynoucích z pracovního poměru. 5. Proti této, v pořadí již druhé, výpovědi stěžovatel opět podal žalobu a domáhal se určení neplatnosti i této výpovědi, načež okresní soud svým rozsudkem ze dne 26. 7. 2012 č. j. 19 C 28/2012-104 určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala vedlejší účastnice stěžovateli dne 7. 10. 2011, je neplatná. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2012 č. j. 16 Co 249/2012-145 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na neplatnost výpovědi zamítl. Nejvyšší soud však toto jeho rozhodnutí svým rozsudkem z 21. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 815/2013-185 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Nejvyšší soud v prvé řadě poznamenal, že stěžovatel u vedlejší účastnice pracoval na základě pracovní smlouvy jako "učitel střední školy". Podle úvazku přiděleného mu pro školní rok 2011/2012 měl stěžovatel vyučovat sedm hodin strojního obrábění, pět hodin tělesné výchovy, dvě hodiny strojních součástí, jednu hodinu strojírenství, čtyři hodiny společenské výchovy a dvě hodiny občanské nauky. Tuto povinnost stěžovatel odmítl a po tu část pracovní doby, kterou tvoří přímá pedagogická činnost, to je výuka právě zmíněných předmětů podle rozvrhu hodin, nechodil do práce. Protože tzv. přímou pedagogickou činnost ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, (dále též jen "zákon o pedagogických pracovnících") vykonávají jak pedagogičtí pracovníci, tak i fyzické osoby, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost [to však jen po dobu 10 let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících (to je do 1. 1. 2015) a za podmínky, že v té době zahájí studium, kterým potřebný předpoklad získají], neobstojí podle Nejvyššího soudu stěžovatelovy námitky, že pro výuku předmětů přidělených mu pro školní rok 2011/2012 nemá potřebnou kvalifikaci. Ředitel školy přitom musí mít podle Nejvyššího soudu možnost stanovit konkrétnímu učiteli rozsah hodin i předměty, které bude učit. Nesmí tak ovšem učinit způsobem odporujícím § 14 odst. 2 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2011, tedy tak, aby zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihoval za to, že se domáhal svých práv vyplývajících mu z pracovněprávních vztahů. Krajský soud proto podle Nejvyššího soudu pochybil, nezabýval-li se ve svém rozhodnutí tím, zda jednání vedlejší účastnice (tedy rozpis pracovního úvazku stěžovatele pro školní rok 2011/2012) nebylo účelové a nemělo vést k jedinému cíli,