III.ÚS 3716/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3716/25 ze dne 31. 3. 2026 Zastavení řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce pro bezpředmětnost po provedení daňové exekuce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ASTUR Jeseník, s. r. o., sídlem Na Slatince 3279/3, Praha 10 - Záběhlice, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 246/2024-49 ze dne 16. října 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Af 14/2023-54 ze dne 12. září 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Stručné shrnutí podstaty nálezu 1. Ústavní soud v nálezu reaguje na skutečnost, že judikatura Nejvyššího správního soudu předkládá dvě možné interpretace § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí vycházejí z výkladu, jemuž stěžovatelka oponuje. Naproti tomu v jiné věci Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na výkladu, jenž je pro stěžovatelku příznivější a jehož se dovolává. 2. Rozhodnutí napadená ústavní stížností byla vydána potom, co již v téže věci byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byl v dalším řízení vázán vedlejší účastník i soudy. Tento předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla. Ústavní soud dospěl k závěru, že přísné pojetí kasační závaznosti, které brání tříčlennému senátu Nejvyššího správního soudu vyhnout se právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším správním soudem v předchozím řízení předložením věci rozšířenému senátu, je ústavně souladné a již bylo aprobováno v judikatuře Ústavního soudu. 3. Ústavní soud dále posoudil soulad výkladu § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu, na němž byla založena napadená rozhodnutí, s ústavně zaručenými základními právy stěžovatelky. Dospěl k závěru, že tento výklad z ústavního hlediska obstojí a stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva nebyla porušena. II. Namítaná porušení ústavně zaručených práv, rekapitulace procesního vývoje a obsah napadených rozhodnutí 4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky. 5. Rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (správce daně) z 27. listopadu 2014 byla zastavena zajišťovací daňová exekuce, neboť exekuční titul (zajišťovací příkaz) se stal neúčinným z důvodu absence vydání rozhodnutí o odvolání v zákonné lhůtě. Správce daně následně vydal další zajišťovací příkaz, kterým obchodní korporaci Potamos CZ, s. r. o., uložil zajistit úhradu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2012 až červen 2014 v celkové výši 164 364 473 Kč složením jistoty na depozitní účet správce daně. Protože obchodní korporace uloženou povinnost nesplnila, přistoupil správce daně k zahájení nové zajišťovací exekuce vydáním exekučního příkazu z 3. prosince 2014, jehož předmětem byl mimo jiné i prodej movitých věcí, které byly původně zabaveny exekučním příkazem ze dne 7. října 2014. Stěžovatelka se domáhala vyloučení movitých věcí (hotovosti, zboží a manipulační techniky) z exekuce. Správce daně rozhodnutím z 1. dubna 2015 zčásti nevyhověl návrhu stěžovatelky a nevyloučil z exekuce movité věci, které měly být zabaveny na základě exekučního příkazu z 3. prosince 2014 (hotovost ve výši 1 049 266 Kč a specifikované zboží) s tím, že o zbývající části návrhu (manipulační technika) bude vydáno samostatné rozhodnutí z důvodu prověřování skutečností majících vliv na vlastnické právo. 6. Proti rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník 24. listopadu 2015 zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala, že při exekuci byly zajištěny movité věci, k nimž jí svědčilo vlastnické právo. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Af 9/2016-97 ze dne 28. dubna 2022 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, neboť jiným rozsudkem městského soudu byl zrušen zajišťovací příkaz, jenž byl exekučním titulem v této daňové exekuci. Soud uvedl, že byl-li nezákonný exekuční titul, byla nezákonná celá exekuce, a tedy i zajištění movitých věcí. 7. Vedlejší účastník poté rozhodnutím ze 7. září 2022 změnil rozhodnutí správce daně tak, že řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce zastavil pro bezpředmětnost podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. Městský soud rozsudkem č. j. 14 Af 19/2022-46 ze dne 15. února 2023 zrušil i druhé rozhodnutí vedlejšího účastníka, neboť dostatečně neověřil skutečnosti podstatné pro závěr o bezpředmětnosti řízení. K zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu by mohl vedlejší účastník přistoupit tehdy, pokud by byla daňová exekuce zastavena nebo provedena. K zastavení daňové exekuce však nedošlo a její provedení vedlejší účastník neověřil. Kasační stížnost vedlejšího účastníka proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 Afs 46/2023-32 ze dne 13. března 2024. 8. Vedlejší účastník rozhodnutím z 3. května 2023 opět řízení o návrhu na vyloučení majetku podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu zastavil. Na základě doplněných podkladů ve správním spise konstatoval, že podle zjištění správce daně nedošlo k zastavení daňové exekuce, ale k jejímu provedení. Závěr o zastavení řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce pro bezpředmětnost je proto správný. 9. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že nepochybně došlo k provedení exekuce ve vztahu ke všem v návrhu obsaženým věcem, vedlejší účastník byl tedy povinen s ohledem na vázanost rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 46/2023-32 řízení o vyloučení majetku pro bezpředmětnost zastavit. 10. Městský soud připustil, že v rozsudku č. j. 10 Afs 96/2022-59 ze dne 2. února 2024 (rozsudek FeCom), Nejvyšší správní soud vyslovil odlišné závěry rozporné s rozsudkem č. j. 2 Afs 46/2023-32, v projednávané věci byl však městský soud bezezbytku vázán závěry rozsudku č. j. 2 Afs 46/2023-32. Vedlejší účastník proto postupoval v souladu se zákonem a závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, pokud s ohledem na provedení exekuce prodejem movitých věcí (v případě peněžních prostředků jejich odebráním) řízení o návrhu podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu pro bezpředmětnost zastavil. 11. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že městský soud v rozsudku č. j. 14 Af 19/2022-46 a Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Afs 46/2023-32 zavázaly vedlejšího účastníka, aby postavil najisto, zda exekuční řízení bylo zastaveno, případně zda daňová exekuce byla provedena. Zároveň ovšem vyslovily právní názor, že o vyloučení majetku z daňové exekuce lze rozhodovat pouze v situaci, kdy exekuční řízení probíhá. Tímto právním názorem byl vázán vedlejší účastník i městský soud při novém projednání věci. Jde-li o závěry rozsudku FeCom, Nejvyšší správní soud připustil, že tento, byť přesvědčivě odůvodněný rozsudek, se vztahuje k záležitosti jiné osoby, a nejde tak o kasačně závazný rozsudek v právě projednávané věci. Jeho závěry proto nemohou mít vliv na závaznost dříve vyslovených právních názorů v nynější věci, jak správně upozornil již městský soud. III. Stěžovatelčina argumentace 12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ve světle stěžejního posunu ve skutkovém stavu, spočívajícího ve zjištění informací o provedení exekuce prodejem movitých věcí v dražbě (namísto dříve tvrzeného zastavení exekuce), nemůže z dřívějších rozhodnutí vyplývající závazný právní názor obstát. Poukazuje na závěry rozsudku FeCom, podle kterých bezpředmětnost řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce nelze bez dalšího dovodit ani v případě faktické nemožnosti vrácení požadovaného majetku. 13. Stěžovatelka klade otázku, zda lze odmítnout výklad zákona poskytující efektivní ochranu ústavně zaručeným právům daňových subjektů, který je v souladu s precedenčně závaznou judikaturou Nejvyššího správního soudu v obdobné věci, pokud soudy tento svůj odmítavý postup zdůvodní pouze kasační závazností dřívějšího rozhodnutí. 14. Stěžovatelka rovněž namítá, že procesním postupem Nejvyššího správního soudu byla odňata svému zákonnému soudci, neboť věc měla být předložena rozšířenému senátu. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou