Úřední zdrojee-Sbírka · nsoud.cz · nssoud.cz · nalus.usoud.cz · justice.cz · EUR-Lexdatabáze aktualizována 16. 9. 2026Jak ověřujeme data
Europaius
USNESENÍ

III.ÚS 3718/10

Ústavní soud · 18. 1. 2011

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. M., právně zastoupeného JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, se sídlem Městská sportovní hala, Astronautů 859, 736 01 Havířov - Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 67/2010-120 ze dne 14. 10. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 115/2009-51 ze dne 27. 5. 2010, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a 1) Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Opavě se sídlem Praskova 194/11, 746 01 Opava, 2) JUDr. A. B., 3) JUDr. Š. K., 4) JUDr. V. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění
I.

1. Stěžovatel včas zaslaným návrhem, splňujícím požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zahájil dne 30. prosince 2010 řízení o ústavní stížnosti.

2

Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť obecné soudy nereflektovaly na jeho námitky a tvrzení, v důsledku čehož nerozhodly tak, jak požadoval.

II.

3. Ústavní soud maje k dispozici kopii napadeného rozhodnutí, jakož i souladný, podrobný popis rozhodných skutečností v ústavní stížnosti, nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní spis. Z uvedených pramenů se shodně podává následující: Před obecnými soudy se vedlo několik sporů o vlastnictví k nemovitostem, u nichž byl stěžovatel zapsán jako spoluvlastník. Na základě pravomocného rozsudku byli posléze jako vlastníci zapsáni vedlejší účastníci 2) až 4) a další osoby (dále jen "jiné osoby"). Nejvyšší soud však tento pravomocný rozsudek zrušil. Katastrální úřad na základě předloženého rozsudku Nejvyššího soudu provedl toliko poznámku o běžícím sporu o vlastnictví, ale jako vlastníky ponechal naposledy zapsané osoby, ačkoli rozhodnutí soudů, která jejich vlastnictví k předmětným nemovitostem potvrzovala, byla zrušena. Poté katastrální úřad přistoupil k "opravě chyby" [§ 8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)] ve snaze zapsat původní spoluvlastníky (včetně stěžovatele) jako vlastníky nemovitostí. V proběhlém řízení vydal katastrální úřad rozhodnutí, na jehož základě zapsal původní spoluvlastníky a stěžovatele jako vlastníky, ale jiné osoby proti rozhodnutí podaly odvolání a posléze žalobu ke správnímu soudu. Protože odvolací orgán nesprávně vymezil předmět řízení, v důsledku čehož se nezabýval tím, kdo měl být správně při opravě chyby zapsán jako vlastník - zejména, že nezkoumal, zda by to nemohly být i jiné osoby (než původní spoluvlastníci a stěžovatel), zrušil krajský soud jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, jež byla zamítnuta. Soudní rozhodnutí byla posléze napadena ústavní stížností.

4

Ústavní stížnost je koncipována jako výčet námitek, které stěžovatel přednesl již v řízení před Nejvyšším správním soudem s tím, že Nejvyšší správní soud měl tyto námitky posoudit jinak, měl jim přiložit jiný (z hlediska stěžovatele patřičný) význam a měl rozhodnout ve smyslu stěžovatelova žádání.

III.

5. Těžiště odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v kritickém náhledu na právní posouzení věci obecnými soudy, v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Ústavní soud připomíná, že řešení právních otázek týkajících se výkladu a aplikace "podústavního" práva přísluší právě obecným soudům a v projednávané věci konečné instanci - Nejvyššímu správnímu soudu, který jako vrcholný soudní orgán ve věcech správního soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování. Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva, ledaže by současně shledal porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud již judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), dostupný in http://nalus.usoud.cz].

6

Jestliže stěžovatel ve svém návrhu opakuje výtky a námitky již uplatněné před obecnými soudy, pak Ústavní soud konstatuje, že se s nimi Nejvyšší správní soud vypořádal způsobem, jenž ani nelze označit jinak než jako ústavně konformní. Obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele a právní otázky posoudily odlišně od jeho očekávání; své právní posouzení však přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, aniž by se dle názoru zdejšího soudu dopustily svévole či se jinak dostaly do extrémného rozporu s principy spravedlnosti: potud jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná.

7

Ze stěžovatelem přiloženého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění poukázaly; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.

IV.

8. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu