III.ÚS 3721/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3721/18 ze dne 30. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Real-Treuhand Reality s. r. o., zastoupené Mgr. Petrem Křiváčkem, advokátem, obou sídlem Dlouhá 733/29, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 30 Cdo 3079/2016-161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016 č. j. 11 Co 401/2015-134 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. května 2015 č. j. 26 C 122/2014-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž mělo dojít i k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny. 2. V důsledku opatření obecné povahy vedlejšího účastníka č. 9/2010, schváleného usnesením jeho zastupitelstva č. 35/38 ze dne 26. 3. 2010, v části změny územního plánu sídelního útvaru vedlejšího účastníka Z 1037/07 ve vztahu k pozemku parc. číslo 1349/3 v katastrálním území Vinohrady, byla na tomto pozemku možná zástavba. 3. Stěžovatelka uzavřela dne 29. 11. 2011 kupní smlouvu s obchodní společností AXA INT s. r. o., jejímž předmětem byl převod pozemků parc. číslo 1348/2 o výměře 36 m2, ostatní plocha, a parc. číslo 1349/3 o výměře 1 229 m2, ostatní plocha, oba v katastrálním území Vinohrady, přičemž cena pozemků činila 22 000 000 Kč. Záměrem stěžovatelky byla následná výstavba bytového domu "bytový dům Perucká 32" v rámci vlastní developerské činnosti. 4. Dne 27. 3. 2013 byl u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") podán návrh na zrušení části opatření obecné povahy vedlejšího účastníka č. 9/2010, a to v části změny Z 1037/07 ve vztahu k pozemku parc. číslo 1349/3. Stěžovatelka se účastnila tohoto řízení v postavení osoby zúčastněné na řízení a vedlejší účastník jako odpůrce. Městský soud rozsudkem ze dne 7. 6. 2013 č. j. 5 A 48/2013-100 návrhu vyhověl a opatření obecné povahy č. 9/2010 v části změny územního plánu sídelního útvaru vedlejšího účastníka Z 1037/07 ve vztahu k předmětnému pozemku zrušil pro rozpor se zákonem, když uzavřel, že je v něm vedlejším účastníkem nedostatečně odůvodněn zábor celoměstského systému zeleně či posouzení vlivů změny na životní prostředí. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 6. 2013. Stěžovatelka napadla předmětný rozsudek kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 č. j. 7 Aos 2/2013-49 zamítl, když se ztotožnil s názorem městského soudu, že napadená změna územního plánu je zčásti nepřezkoumatelná. 5. Stěžovatelka podala dne 2. 5. 2013 žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby sedmipodlažního bytového domu včetně přípojek a inženýrských sítí Praha 2, Vinohrady, Perucká, na zakoupených pozemcích parc. č. 1348/2 a 1349/3, oba v katastrálním území Vinohrady. Řízení o umístění stavby bylo nejprve - s ohledem na zahájení řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy u městského soudu - Úřadem městské části Praha 2 přerušeno a následně správní úřad zamítl žádost stěžovatelky pro nesoulad záměru stěžovatelky s územním plánem sídelního útvaru vedlejšího účastníka. 6. Žalobou, podanou dne 10. 10. 2014, se stěžovatelka domáhala po žalovaném vedlejším účastníkovi zaplacení částky 23 712 466,28 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, konkrétně opatřením obecné povahy vedlejšího účastníka č. 9/2010, v části změny územního plánu sídelního útvaru vedlejšího účastníka Z 1037/07 ve vztahu k pozemku parc. číslo 1349/3 v katastrálním území Vinohrady, na kterém byla v důsledku předmětné změny možná zástavba. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 5. 2015 č. j. 26 C 122/2014-106 žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení 392 911,20 Kč (výrok II.). Obvodní soud dovodil, že na danou věc dopadá režim zákona č. 82/1998 Sb. a že pro účely tohoto zákona se opatření obecné povahy považuje za rozhodnutí; předmětné opatření obecné povahy přitom nezaložilo stěžovatelce oprávnění k realizaci jejího stavebního projektu a nelze tak dovodit existenci příčinné souvislosti mezi zrušenou změnou územního plánu a tvrzenou škodou vzniklou v souvislosti s neuskutečněním projektu stěžovatelky. 7. K odvolání podanému stěžovatelkou městský soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016 č. j. 11 Co 401/2015-134 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 163 894,50 Kč (výrok II.). Podle závěru učiněného odvolacím soudem je zřejmé, že v posuzovaném případě stěžovatelkou tvrzená škoda nevznikla v důsledku opatření obecné povahy, ale až jeho zrušením pro nezákonnost rozsudkem městského soudu. Příčinou takovéto škody proto není nezákonné opatření obecné povahy, ale až rozsudek městského soudu, kterým toto opatření obecné povahy bylo zrušeno. Tento rozsudek však za nezákonný považovat nelze, neboť zrušen nebyl, naopak kasační stížnost proti němu podaná byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Závěr soudu prvního stupně, že mezi opatřením obecné povahy, které bylo následně zrušeno pro nezákonnost a tvrzenou újmou na straně stěžovatelky, není dána příčinná souvislost, je proto správný; v důsledku absence příčinné souvislosti pak nejsou splněny ani předpoklady pro odpovědnost státu za škodu. 8. Rozsudek městského soudu stěžovatelka napadla v celém rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3079/2016-161 dovolání proti rozsudku městského soudu v rozsahu výroku I., v jakém bylo potvrzeno rozhodnutí ve věci samé, zamítl, a ve zbývajícím rozsahu odmítl. Dovolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle závěru učiněného dovolacím soudem není dovolání důvodné a jakkoli odvolací soud vyšel z nesprávného znění zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, který ve skutečnosti až do 31. 12. 2011 (tedy i v době uzavření kupní smlouvy stěžovatelkou) nestanovil lhůtu pro podání žaloby, nic to nemění na správnosti jeho úvahy, že si stěžovatelka v rámci svého podnikatelského záměru musela být vědoma rizika z této soudní ochrany vyplývajícího. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy v napadených rozhodnutích a vytýkala jim, že nejsou v souladu s principem dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochranou dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Stěžovatelka namítala, že shledat příčinnou souvislost mezi způsobenou škodou a nezákonným rozhodnutím i v případě, že ke škodě došlo až v okamžiku zrušení nezákonného rozhodnutí, lze. Podle jejího názoru ve věci rozhodující soudy nevyložily zákon č. 82/1998 Sb. podle jeho smyslu a účelu a to, zda ke škodě došlo v důsledku vydání či zrušení nezákonného rozhodnutí, je-li zde prokazatelné, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke škodě by nedošlo, je zcela bezpředmětné. Stěžovatelka má za to, že podle § 19 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. územní celky v samostatné působnosti za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy nezákonným rozhodnutím, odpovídají. 10. Výklad zákona č. 82/1998 Sb. uplatněný ve věci rozhodujícími soudy podle názoru stěžovatelky protiústavně odpírá nárok na náhradu škody a zároveň odebírá poškozenému jakoukoliv jinou možnost obrany, a to i ve vztahu k přímému použití čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle tvrzení stěžovatelky je dle zákona č. 82/1998 Sb. nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12.