III.ÚS 376/16

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů v jeho trestní věci, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Obvodní soud pro Prahu 6 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu stanovil povinnost nahradit konkretizovaným poškozeným škodu.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 s poukazem na § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku z rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatel odsuzuje podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu čtyř let. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Dovozuje, že soudy se dostatečně nevypořádaly s jím navrženými důkazy a provedené důkazy (zejména záznamy z kamerových systémů) pak vyhodnotily extrémně vadně, v důsledku čehož jej uznaly vinným, ačkoliv bylo možné při jejich řádném hodnocení a dodržování zásady volného hodnocení důkazů dospět ke zcela jiným závěrům ohledně průběhu předmětného skutkového děje.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání. Tímto dovoláním, konstatuje dále stěžovatel, však nemůže účinně oponovat nesprávnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, což činí prostřednictvím souběžně podané ústavní stížnosti.

Bez ohledu na to, zda lze námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. řádu, vyčerpání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - oproti očekávání stěžovatele - přesto představuje.

Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že: "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."

V bodě 28 citovaného stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není samozřejmě splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě případného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání). Jiný postup představuje riziko, že Ústavní soud do probíhajícího řízení zasáhne, což mu vzhledem k jeho postavení nepřísluší. Z toho plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co dovolací řízení bude skončeno, a naopak, do tohoto okamžiku je nutné ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Taková situace nastala v dané věci, neboť řízení o dovolání, směřující proti rozhodnutí, jež bylo současně napadeno i předmětnou ústavní stížností, dosud skončeno nebylo.

Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozuje-li, že dovolání bude bezpochyby "neefektivní", a současně namítá porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedoceňuje závěry, jež formulovala judikatura Ústavního soudu; kupříkladu již v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jestliže uvedl, že "...je podle Ústavního soudu třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".