III.ÚS 3768/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3768/15 ze dne 1. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2015 č. j. 2 Ko 52/2015-10485, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel podal odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 7. 2015 č. j. 52 K 92/97-10409, jímž byl zamítnut návrh na zproštění správkyně konkursní podstaty JUDr. Jaroslavy Šafránkové její funkce. Současně navrhl, aby mu pro odvolací řízení byl k ochraně jeho zájmů ustanoven zástupce, který podané odvolání náležitě odůvodní. Stěžovatel dále požadoval, aby o odvolání bylo rozhodnuto po nařízeném jednání, v jehož rámci by se mohl vyjádřit ke všem navrhovaným důkazům. 2. Výrokem I. usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 12. 10. 2015 č. j. 2 Ko 52/2015-10485 bylo usnesení městského soudu potvrzeno. Výrokem II. byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro odvolací řízení. 3. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ustanoví předseda senátu účastníkovi, u nějž jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Stěžovatel v nyní projednávané věci podle vrchního soudu nijak neprokazoval ani netvrdil skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda jsou u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Stejně tak podle vrchního soudu nebyla splněna druhá podmínka pro ustanovení zástupce, tedy naléhavost ochrany stěžovatelových procesních práv, neboť s ohledem na povahu důvodů, na nichž stěžovatel svůj návrh na zproštění správkyně její funkce postavil, a skutkové a právní závěry městského soudu, jimiž odvoláním napadené rozhodnutí odůvodnil, nejde o záležitost skutkově a právně složitou. Stěžovatel naopak svými nespočetnými dřívějšími odvoláními podle vrchního soudu dostatečně osvědčil, že je schopen formulovat svá procesní podání. Vrchní soud rovněž podrobně zdůvodnil výrok I. o potvrzení usnesení městského soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. Ústavní stížností ze dne 22. 12. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to z důvodu zásahu do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 5. Podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho základních práv v prvé řadě tím, že vrchní soud si přisvojil oprávnění rozhodnout o návrhu na ustanovení zástupce jako soud prvního stupně, aniž by pro to měl jakýkoliv zákonný důvod. Tímto postupem mělo být stěžovateli odepřeno právo podat proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce odvolání. 6. Stěžovatel dále namítá porušení práva na projednání věci v jeho přítomnosti tím, že vrchní soud nenařídil jednání. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 11. 4. 2006 ve věci sp. zn. 21 Cdo 1696/2005. 7. Další porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že vrchní soud rozhodl o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce současně s rozhodnutím ve věci samé. To je podle stěžovatele v přímém rozporu se samotnou ideou práva na právní pomoc, neboť pokud není účastníkovi soudního řízení vyhověno v jeho návrhu na ustanovení zástupce, měl by mu být dán časový prostor pro přijetí jiných opatření pro úspěšnou obranu, např. opatření si finančních prostředků na zaplacení nákladů právního zastoupení. Toto tvrzení stěžovatel rovněž opírá o skutečnost, že Česká advokátní komora vyžaduje k vyhovění žádosti o určení advokáta právě zamítavé rozhodnutí soudu. Na podporu svých argumentů stěžovatel odkázal na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 9. 12. 2009 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3403/2009, podle nějž musí soud o návrhu na ustanovení zástupce rozhodnout před tím, než učiní další úkony v řízení. 8. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá nesouhlas stěžovatele se samotným závěrem vrchního soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce. Konkrétně uvádí, že pokud stěžovatel podle soudu nijak neprokazoval ani netvrdil skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda jsou u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, byl vrchní soud povinen stěžovatele, jako osobu právně nevzdělanou, poučit, jakým způsobem je povinen svůj návrh doplnit a skutečnosti osvědčující splnění předpokladů pro ustanovení zástupce doložit. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením vrchního soudu, že nejde o věc skutkově či právně složitou. 9. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení vrchního soudu. Byť argumentace stěžovatele není přímo zaměřena na výrok I. napadeného usnesení, navrhl stěžovatel i zrušení tohoto výroku, neboť mezi neustanovením zástupce a neúspěchem ve věci existuje přímá souvislost. III. Vyjádření účastníků 10. Ústavní soud vyzval účastníka (vrchní soud) k vyjádření k ústavní stížnosti. 11. Vrchní soud v podrobném vyjádření v prvé řadě uvedl, že k žádnému protiústavnímu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nedošlo. Konkrétně dodal, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, resp. že postup, kdy o žádosti o ustanovení zástupce rozhodl sám, je v plném souladu s procesní právní úpravou. K samotnému zkoumání splnění předpokladů pro ustanovení zástupce vrchní soud uvedl, že stěžovatel nežádal ustanovení zástupce z řad advokátů, proto jeho závěry o nemožnosti se obrátit na Českou advokátní komoru nemohou obstát. Závěrem doplnil, že stěžovatel byl o oprávnění, předpokladech a náležitostech žádosti o ustanovení zástupce v řízení již mnohokrát poučen, proto nebylo důvodné, aby byl o tomtéž poučován opakovaně. Vrchní soud nadto uvádí, že stěžovatel svými nespočetnými podáními osvědčil, že je schopen formulovat své postoje sám. K tomu dodává, že stěžovatel v poslední době podává odvolání proti všem rozhodnutím, a to včetně těch, proti nimž není přípustné. Tato odvolání pravidelně spojuje s požadavkem, aby mu byl ustanoven zástupce. Podle vrchního soudu jde o obstrukční výkon práva. 12. Vyjádření vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno na vědomí a k případné replice, ten však svého práva nevyužil. IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), ústavní stížnost je tudíž přípustná. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřením účastníka a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. 16. K prvnímu bodu argumentace Ústavní soud uvádí, že vrchní soud se nedopustil žádného pochybení, poku