III.ÚS 377/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 377/21 ze dne 16. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Otto Poledníka a b) Pavly Poledníkové, zastoupených Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Edvarda Beneše 70, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 22 Cdo 1491/2019-145 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2018 č. j. 61 Co 324/2017-90, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vladimíra Ničmana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud Plzeň - sever (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 7. 2017 č. j. 8 C 364/2016-66 zrušil bez náhrady služebnost doživotního užívání stěžovatelů spočívající ve výlučném užívání vymezeného pokoje a spoluužívání ostatních prostor rodinného domu a zahrady zřízené smlouvou uzavřenou mezi stěžovateli jako prodávajícími a vedlejším účastníkem jako jedním z kupujících. Okresní soud zrušil služebnost pro trvalou změnu poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob podle § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatelé jako osoby oprávněné ze služebnosti od jejího vzniku v roce 1996 až do současnosti nikdy označené nemovitosti neužívali. S ohledem na věk stěžovatelů, skutečnost, že žijí v domě s pečovatelskou službou a sami již nemají zájem služebnost využívat a se zrušením služebnosti souhlasí, okresní soud uzavřel, že došlo k trvalé změně poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob. Okresní soud přihlédl také k tomu, že právo odpovídající služebnosti bylo již promlčeno, tuto skutečnost zohlednil i při rozhodování o stanovení náhrady za zrušenou služebnost, kdy dovodil, že v důsledku promlčení trvá služebnost nadále pouze jako naturální obligace, a proto se stěžovatelé práv z této služebnosti plynoucích již nemohou dovolat. Hodnotu takového práva, stejně jako jeho využitelnost, vyhodnotil soud jako "nulovou", proto rozhodl o zrušení služebnosti bez náhrady. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že okresní soud rozhodl správně, když dovodil, že právo odpovídající věcnému břemeni je promlčené a jsou podmínky pro jeho zrušení. Krajský soud souhlasil též se závěrem okresního soudu o zrušení tohoto práva bez náhrady. Krajský soud konstatoval, že okresní soud na danou problematiku správně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, neboť ke změnám, v jejichž důsledku zaniká věcné břemeno [§ 151p odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.")], patří i promlčení věcného břemene spolu se vznesenou námitkou promlčení. Za situace, kdy právo odpovídající věcnému břemenu je promlčeno, tento nárok dále existuje ve formě naturální obligace, nepožívá však soudní ochrany, a proto se ho nelze domáhat soudně. 4. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2020 č. j. 22 Cdo 1491/2019-145 zamítl. Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k tomu, že v posuzované věci o zrušení služebnosti rozhodovaly nalézací soudy až po 1. 1. 2014, nelze bez dalšího vycházet z judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil. Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude podle Nejvyššího soudu namístě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti. Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu - katastru nemovitostí (§ 618 občanského zákoníku), lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu. Rozhodly-li okresní soud a krajský soud o zrušení promlčené služebnosti, nelze přesto označit jejich rozhodnutí za nesprávná, neboť jako trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob odůvodňující zrušení služebnosti neoznačily pouze její promlčení, ale i další skutečnosti (věk stěžovatelů, zajištění jejich bytových potřeb v domě s pečovatelskou péčí a samotnou vůli stěžovatelů právo ze služebnosti nevykonávat). II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že v rámci vypořádání společného jmění manželů mezi vedlejším účastníkem (zetěm stěžovatelů) a jejich dcerou byla stanovena hodnota předmětné služebnosti znaleckým posudkem na částku 235 200 Kč, a na základě tohoto znaleckého posudku byla také stanovena výše vypořádacího podílu, kterou vedlejší účastník po odečtení hodnoty věcného břemene od tržní ceny nemovitostí zaplatil. Stěžovatelé proto odmítli výzvu vedlejšího účastníka, kterému nemovitost po vypořádání společného jmění manželů připadla, aby se vzdali dobrovolně a bezúplatně svojí služebnosti, což jej vedlo k podání žaloby na stěžovatele na zrušení služebnosti bez náhrady. V průběhu tohoto řízení vedlejší účastník vznesl námitku promlčení práva stěžovatelů ze služebnosti. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že obecné soudy zrušily služebnost doživotního užívání bez náhrady, když služebnost představuje majetkovou hodnotu, navíc oceněnou znaleckým posudkem. Stěžovatelé připouštějí, že v minulosti souhlasili s tím, aby služebnost byla zrušena, nikoli však bez jakékoli kompenzace. Rozhodnutí obecných soudů proto považují za překvapivé, když znalcem zjištěná hodnota služebnosti nebyla v řízení zpochybněna, a zákon při rušení služebnosti vždy hovoří o přiměřené náhradě (§ 141 zákona č. 40/1964 Sb.). Stěžovatelé jsou přesvědčení, že k zániku služebnosti "na dožití" nemůže dojít uplynutím doby či promlčením, protože tato zaniká teprve smrtí oprávněných. Stěžovatelé veškeré nemovitosti užívali do roku 2011, od této doby nemovitosti neužívali z důvodů na straně vedlejšího účastníka, který jim v užívání bránil, přičemž se takové možnosti nikdy výslovně nezřekli, pouze se užívání služebnosti v rámci tohoto řízení nedomáhali, protože předmětem řízení mělo být pouze její zrušení za přiměřenou náhradu, se kterým stěžovatelé souhlasili. Stěžovatelé považují za nesprávný závěr okresního soudu o hrubém nepoměru na straně stěžovatelů, neboť vedlejšímu účastníkovi bylo známo, že na nemovitosti vázne služebnost, a znal i její hodnotu. Stěžovatelé poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které oprávněnému za zrušení věcného břemene v zásadě náleží náhrada, je přitom na povinném, aby tvrdil a prokázal, že poskytnutí náhrady není namístě, např. proto, že by bylo v dané věci v rozporu s dobrými mravy. Nic takového podle stěžovatelů tvrzeno ani prokázáno nebylo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následe