III.ÚS 3778/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3778/16 ze dne 13. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bohumily Myšákové, zastoupené Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou, sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 28 Cdo 2267/2016-485, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Růženy Kosové, 2) Jitky Šenové, 3) Oldřicha Bernarda, 4) Václava Dvořáka, 5) Blanky Třískové, 6) Mgr. Jana Šobotníka, Ph.D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a "zásady zmírnění majetkových křivd jako ústavních postulátů", práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, "ústavních práv občana" a ústavních předpokladů realizace státní moci vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Listiny, jakož i pro porušení čl. 112 Ústavy, zásad právního a ústavního státu zakotvených v preambulích Ústavy a Listiny a zákazu denegatio iustitiae podle § 1 občanského soudního řádu. 2. Z podkladů předložených stěžovatelkou a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 C 1726/92 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila žalobou nárok na přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ke čtyřem individualizovaným pozemkům v katastrálním území Únětice. Rozsudkem ze dne 17. 4. 2015 č. j. 1726/92-374 okresní soud její žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. - VI.). Okresní soud posuzoval žalobu podle příslušných ustanovení zákona o půdě a zamítavý výrok odůvodnil závěrem, že nebylo prokázáno, že by fyzické osoby nabyly předmětné pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2015 č. j. 24 Co 286/2015-448 změnil rozsudek okresního soudu v nákladových výrocích IV. a VI., jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V meritu věci se ztotožnil se závěrem okresního soudu o nenaplnění podmínek pro rozhodnutí podle § 8 zákona o půdě, což rozvedl ke každému z vedlejších účastníků. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 8. 2016 č. j. 28 Cdo 2267/2016-485 odmítl s odůvodněním, že dovolání je vadné, protože neobsahuje vylíčení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Výslovně uvedl, že příslušná pasáž dovolání (čl. II.) zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání a že požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném z obsahového hlediska). Poté stěžovatelce objasnil, že řešení otázek hmotného práva, na nichž závisí napadené rozhodnutí krajského soudu, nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe, tudíž by i tak dovolání nebylo přípustné, a vysvětlil jí, že vedlejší účastníci nemohou být povinnými osobami podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka se především neztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, protože je přesvědčena, že dovolání splňuje veškeré formální náležitosti, které jsou na něj kladeny; podle ní byly předpoklady přípustnosti dovolání jasně a srozumitelně vylíčeny. Domnívá se, že splnila kritérium pro "vyřešení právní otázky dovolacím soudem jinak", a zdůrazňuje, že v dovolání nastolila otázku zásadního právního významu. Opakovaně uvádí, že bylo povinností Nejvyššího soudu se jejími námitkami naplňujícími dovolací důvod zabývat. Stěžovatelka též brojí proti obecnému konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a klasifikuje ho nedostatečným a současně nepřezkoumatelným. 6. V závěru stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s předběžným závěrem Nejvyššího soudu ohledně merita věci a připomíná smysl a účel restitučního zákonodárství. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. Ústavní soud provedl přezkum napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Stěžovatelka svým dovoláním (ze dne 5. 4. 2016) napadla rozsudek krajského soudu. V jeho části II., pod rubrikou "Přípustnost dovolání" odkázala na poučení odvolacího soudu, ocitovala text § 237 občanského soudního řádu a výslovně uvedla: "Tuto právní otázku dovolatelka spatřuje v tom, že daná žaloba splňuje podmínky zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Soudy obou stupňů pouze jednostranně zhodnotili meritum věci tak, že při svém hodnocení důkazů vycházeli zásadně ze skutkového stavu ke dni vydání rozsudků, nikoliv však ke dni rozhodné doby, tj. k 24. 6. 1991." (pozn. text je převzat z podaného dovolání). 11. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání (viz bod 9.), jakož i z obsahu její ústavní stížnosti, lze dovodit evidentní nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle § 237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně. Jak Ústavní soud zmínil v usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 404/2012 Sb., reagovala na přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat, přičemž šlo o reakci i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody..." (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměr novely (v podobě stanovení náležitostí dovolání) spočíval ve snížení vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali; to by mělo vést k tomu,