III.ÚS 3806/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3806/15 ze dne 14. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti T-CZ, a. s., sídlem Na Strži 241/28, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem, sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015 č. j. 30 Cdo 3481/2015-730 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2015 č. j. 1 Co 33/2014-689, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti RADOM, s. r. o., sídlem Jiřího Potůčka 259, Pardubice VII - Trnová, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") požadovala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zdržet se užívání softwaru, kterým je vybaveno zařízení VS 47 k propojování se všemi výrobky, a zdržet se neoprávněného vytěžování relační databáze, kterou je vybaveno zařízení VS 47 k propojování se všemi výrobky. Stěžovatelka tvrdila, že vyrábí a dodává na trh zařízení (soupravu) VS 47 umožňující radiové spojení vlaku s dopravní infrastrukturou; jde o uzavřený systém navzájem hardwarově a softwarově propojených závislých bloků (částí), které mezi sebou komunikují pomocí interní sběrnice za použití neveřejné relační databáze. Dále uvedla, že vedlejší účastnice vyrábí a uvádí na trh zařízení MTR 10 CAB Radio (a další) určená k hlasové komunikaci v sítích GSM a TRS. Podle stěžovatelky provádí vedlejší účastnice dodávku a montáž svých zařízení zákazníkům tak, že propojuje své zařízení se zařízením VS 47, kdy odstraní část (blok) ze zařízení VS 47 a nahradí ji svým zařízením (MTR 10 CAB Radio), přičemž ke komunikaci obou zařízení (stěžovatelky a vedlejší účastnice) je užíván software a relační databáze zařízení VS 47. Podle stěžovatelky však zařízení VS 47 není k propojování s jinými zařízeními určeno ani vybaveno (bez odpojení některého z bloků není propojení možné). Zásahem do softwaru a relační databáze zařízení VS 47 jsou podle stěžovatelky porušována její autorská práva; autorem je její zaměstnanec. 3. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2013 č. j. 50 C 12/2013-621 žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Krajský soud vyšel ze zjištění, podle kterých zařízení VS 47 bylo vyvinuto a vyráběno státním podnikem TESLA Pardubice, s. p., a na trh je dodával tento státní podnik, později i společnost HTT - TESLA Pardubice, s. r. o. Poté je dodávala na trh i stěžovatelka (vznikla v roce 1997; není právní nástupkyní uvedených dvou právnických osob) a první úpravy zařízení prováděla až v roce 2000. Do té doby stěžovatelka dodávala na trh zařízení v původním provedení (společností HTT - TESLA Pardubice, s. r. o.); k softwaru a relační databázi (vč. "komunikačního protokolu") u těchto zařízení nemá stěžovatelka práva duševního vlastnictví. Tato práva nemohla nabýt ani kupní smlouvou z roku 1998 od společnosti HTT - TESLA Pardubice, s. r. o., neboť jí nabyla pouze zboží a výrobní dokumentaci. Krajský soud tedy uzavřel, že nemůže podle petitu žaloby uložit vedlejší účastnici povinnost zdržet se užívání veškerého softwaru a relační databáze ve všech zařízeních VS 47, neboť na trhu jsou zařízení VS 47, která stěžovatelka nevyrobila a nemá ani autorská práva k jejich softwaru a relační databázi, a dále zařízení VS 47, která sice stěžovatelka vyrobila (podle výrobní dokumentace koupené v roce 1998), ale opět nemá k jejich softwaru a relační databázi autorská práva. K tomuto závěru krajský soud dodal, že nebylo jeho povinností, naopak by bylo porušením zásady rovnosti účastníků řízení, poučovat stěžovatelku, jak má svůj závěrečný návrh žaloby upravit (s ohledem na průběh řízení a její vlastní skutková tvrzení), aby bylo možno žalobě vyhovět; samotný žalobní petit krajský soud považoval za určitý a srozumitelný. Dále krajský soud k věci uvedl, že nevzal za prokázané tvrzení stěžovatelky, podle kterého její zaměstnanec vytvořil u zařízení VS 47 koncepčně zcela odlišný software a relační databázi oproti původnímu zařízení VS 47 [§ 17 odst. 1 a 5 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon); § 58 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), dále jen "nový autorský zákon"]. Podle krajského soudu stěžovatelka neuvedla ani neprokázala, jaké položky softwaru a relační databáze, kdy a který zaměstnanec stěžovatelky vyvinul; naopak bylo prokázáno (i výpovědí zaměstnance stěžovatelky), že současné zařízení VS 47 dodávané stěžovatelkou obsahuje z 30% původní software a ze 70% původní hardware, zhruba 20% nového softwaru přitom vychází z principů původního softwaru, a "komunikační protokol" nezbytný k propojení zařízení VS 47 s jinými zařízeními zůstal z 90% nezměněn. Podle krajského soudu stěžovatelka netvrdila a neprokázala, které konkrétní počítačové programy (části softwaru) jsou nyní u daných zařízení nové, nebo naopak původní, anebo vystavěné na principech počítačových programů původního zařízení VS 47. Současně krajský soud uzavřel, že stěžovatelka netvrdí, že by vedlejší účastnice užívala neoprávněně software a relační databázi vyvinuté stěžovatelkou, toliko brojí proti propojování dvou typů zařízení; samotné propojování prvků programového a technického vybavení však není protiprávní, počítačové programy jsou určeny ke komunikaci s ostatními prvky počítačového systému a s uživateli. Podle krajského soudu bylo zjištěno, že zařízení VS 47 neobsahuje žádné účinné technické prostředky ochrany proti propojení; k propojení postačí znát "komunikační protokol" (ten je z 90% v původní podobě), jehož užívá i vedlejší účastnice (vedlejší účastnice nezasahuje do softwaru a nemodifikuje jej). Podle krajského soudu tedy vedlejší účastnice užila bezúplatnou zákonnou licenci [§ 66 odst. 1 písm. e) nového autorského zákona]. 4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 20. 1. 2015 č. j. 1 Co 33/2014-689 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, podle kterého stěžovatelka netvrdila a neprokázala svá autorská práva k předmětu ochrany - softwaru a relační databázi zařízení VS 47 [nekonkretizovala a neprokázala kdy, kde a jak byly software a relační databáze (jaké jejich části) dovyvinuty zaměstnancem stěžovatelky]. Otázku užití bezplatné zákonné licence vrchní soud pro nadbytečnost neřešil. Vrchní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu o určitosti žalobního petitu, neboť shledal nedostatečným označení softwaru, jehož ochrany se stěžovatelka domáhala, a za neurčité považoval vrchní soud i formulace o propojování "se všemi výrobky" a o "neoprávněném vytěžování relační databáze". Podle vrchního soudu však, i kdyby krajský soud vyzval stěžovatelku k upřesnění petitu v těchto částech, nemělo by to vliv na jinak správný závěr krajského soudu ve věci. 5. Stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 3481/2015-730. Podle dovolacího soudu stěžovatelka nevymezila právní otázku, při jejímž řešení by se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně, na které by záviselo rozhodnutí vrchního soudu; případná vada postupu krajského soudu ohledně jeho poučovací povinnosti ve vztahu k závěrečnému žalobnímu návrhu neměla vliv na rozhodnutí ve věci. Podle Nejvyššího soudu dále otázka ochrany díla vytvořeného za použití díla již existujícího nebyla rovněž otázkou, na níž by záviselo rozhodnutí vrchního soudu, neboť stěžovatelka neprokázala ani existenci autorského díla, které vytvořil její zaměstnanec, a ani jeho výlučné autorství. Podle Nejvyššího soudu pak otázka nesení důkazního břemene není otázkou dosud v rozhodovací praxi neřešenou; důkazní břemeno leželo na straně stěžovatelky (nebylo povinností vedlejší účastnice prokazovat, že někdo jiný než stěžovatelka má k softwaru a relační databázi autorská práva). II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že jí Nejvyšší soud odepřel svým formalistickým postupem přezkum a nesprávně uzavřel, že nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Stěžovatelka má naopak za to, že v dovolání dos