III.ÚS 3895/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3895/16 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hůlky, zastoupeného Mgr. Martinem Mačkou, advokátem, sídlem Husova 774, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 22 Cdo 3303/2016-127, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. prosince 2015 č. j. 22 Co 254/2015-78 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. března 2015 č. j. 14 C 257/2014-47, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Jiřiny Hůlkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 10 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 3. 2015 č. j. 14 C 257/2014-47 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 11. 2011 č. j. 7 C 202/2007-428 (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici jako žalované náklady řízení (výrok II.). V předmětné věci se stěžovatel domáhal zrušení smíru, který schválil okresní soud usnesením ze dne 2. 11. 2011 č. j. 7 C 202/2007-428. Smír účastníků byl schválen v řízení o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 12. 2015 č. j. 22 Co 254/2015-78 byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I. potvrzen. Výrokem II. krajský soud rozhodl, že rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II. mění tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady za řízení před okresním soudem ve výši 8 355 Kč. Ve III. výroku krajský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že soudem schválený smír, jenž účastníci uzavřeli v řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), vyhovuje jakožto dvoustranný dispozitivní právní úkon hmotného práva nejen požadavkům určitosti a srozumitelnosti kladeným na právní úkony obecně, neboť je v něm specifikováno, které majetkové hodnoty se vypořádávají (mimo jiného i investice ze společného majetku do výlučného majetku stěžovatele, tj. žalovaného v řízení o vypořádání SJM po rozvodu jejich manželství, a vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku jako odškodnění nemoci z povolání stěžovatele), ale nepříčí se ani § 149 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť zákonným předpokladem pro platnost smíru není situace, kdy každý z účastníků řízení o vypořádání SJM získá přesnou polovinu majetku ze SJM. Krajský soud uzavřel, že i kdyby bylo prokázáno, že účastníci získali ze společného majetku nestejné podíly, nebyla by jejich dohoda obsažená v soudem schváleném smíru v rozporu s hmotným právem. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 9. 2016 č. j. 22 Cdo 3303/2016-127 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nad rámec tohoto závěru dovolací soud uvedl, že otázka vzniku hrubého nepoměru mezi výší majetkových hodnot připadnuvších při vypořádání SJM tomu kterému z manželů je judikaturou konstantně řešena ve prospěch závěru, že není pro rozpor s § 149 odst. 2 občanského zákoníku neplatná dohoda o vypořádání SJM, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl stěžovatelem uplatněn právem. Jelikož stěžovatel napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve "všech výrocích", zabýval se Nejvyšší soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. Tomuto požadavku však stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání nedostál. Nejvyšší soud dodal, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení platí omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před okresním soudem ve výši 8 355 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6 056 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000 Kč, nebylo by s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatele přípustné ani tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o nákladech odvolacího řízení řádně vymezil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že při jednání soudu v řízení o vypořádání SJM dne 2. 11. 2011 nebyl poučen o důsledcích sjednání smíru, zejména o zjevné nevyváženosti smíru a jeho rozporu s hmotněprávními předpisy (zejména § 149 odst. 2 ve spojení s § 39 občanského zákoníku z hlediska hrubého nepoměru v hodnotě vypořádacích podílů). Soud nepoučil stěžovatele ani o nemožnosti podání řádného opravného prostředku proti usnesení o schválení smíru. Skutečnost, že stěžovatel byl v daném řízení zastoupen advokátem, nijak nezbavuje soud povinnosti poučit stěžovatele o zásadních negativních dopadech sjednaného smíru pro něj, zvláště pak za situace, kdy stěžovatel opakovaně vylíčil nestandardní klientský vztah se svým předchozím právním zástupcem a způsob jednání předchozího právního zástupce se stěžovatelem. V daném případě nedošlo ze strany soudu ke splnění jeho povinností vyplývajících z § 99 o. s. ř. Kdyby soud dodržoval citovaná procesně právní ustanovení, stěžovatel by k uzavření smíru nikdy nepřistoupil. V daném případě měl soud před schválením smíru (nebo ještě lépe před jeho uzavřením) poukázat na hrubý nepoměr v hodnotě vypořádacích podílů, resp. poukázat na skutečnost, že sjednávaný vypořádací podíl je několikanásobně vyšší, než jaký by stěžovatel zaplatil, jestliže by soud rozhodl podle provedených důkazů. Tato povinnost soudu platí nehledě na to, že stěžovatel byl zastoupen v řízení advokátem. 6. Stěžovatel poukazuje na § 37 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Absolutní neplatnost smíru podle hmotného práva, jež by měla mít za důsledek zrušení usnesení soudu o schválení smíru, vyvolal dne 2. 11. 2011 především nedostatek svobody stěžovatele při sjednání smíru. Jde především o stěžovatelem tvrzený nátlak ze strany jeho právního zástupce a právní zástupkyně vedlejší účastnice, a to především s ohledem na výhružky ohledně tvrzených katastrofických důsledků neuzavření smíru pro osobu stěžovatele, které by pro něj znamenaly existenční nouzi. Pod tímto nátlakem stěžovatel smír uzavřel. U stěžovatele byly za účelem donucení k uzavření smíru vyvolány důvodné obavy v podobě neřešitelné sociální situace, a proto smír na základě nepravdivě sdělených informací uzavřel. Tato skutečnost vyplývá mimo jiné z postoje a neprodlené procesní obrany stěžovatele bezprostředně poté, kdy mu bylo doručeno písemné vyhotovení usnesení o schválení smíru, z jehož obsahu (odchylného, co do informace ohledně vzájemného vypořádání investic a vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku, než jak bylo učiněno do protokolu z jednání ze dne 2. 11. 2011), je zřejmé, že stěžovatel smír nemohl uzavřít zcela svobodně. Na sjednaný smír je podle stěžovatele