III.ÚS 390/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 390/25 ze dne 11. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti obchodní společnosti Oberbank AG, sídlem v Linci, Untere Donaulände 28, Rakouská republika, jednající organizační složkou Oberbank AG pobočka Česká republika, sídlem náměstí I. P. Pavlova 1789/5, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2024, č. j. 21 Cdo 1762/2024-280, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2023, č. j. 10 Co 997/2022-241, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. října 2022, č. j. 48 EXE 12563/2021-193, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SMART TRADING COMPANY, s. r. o., sídlem U Statku č. 218/24, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatelka byla věřitelkou vedlejší účastnice na základě smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru. V rámci exekuce vedené vůči vedlejší účastnici byl nařízen soudní prodej zástavy - konkrétních pozemků. Vedlejší účastnice se domáhala zastavení exekuce s argumenty zániku pohledávky zajištěné zástavním právem, resp. neexistencí zástavního práva na předmětných nemovitostech. 3. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením exekuci bez nařízení jednání zastavil, neboť vymáhaná pohledávka oprávněné (stěžovatelky) zanikla na základě reorganizačního plánu v průběhu insolvenčního řízení povinné (vedlejší účastnice). Zástavní právo zaniklo akcesoricky spolu se zánikem zajištěné pohledávky. 4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu o zastavení exekuce potvrdil poté, co ve věci nařídil ústní jednání, u kterého provedl dokazování. Dospěl shodně jako okresní soud k závěru, že v souladu s reorganizačním plánem došlo k zániku pohledávky, resp. k zániku zástavního práva. 5. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje důvody, které předestřela obecným soudům jako důvody pro nezastavení probíhající exekuce. Tvrdí, že se měl Nejvyšší soud odchýlit od svého usnesení sp. zn. 29 Cdo 567/2019, podle něhož na zástavní právo zástavního dlužníka nelze aplikovat § 356 odst. 3 insolvenčního zákona obsahující výčet zajišťovacích institutů, které zůstávají nedotčeny reorganizačním plánem. Stěžovatelka předkládá argumenty, pro které by měly být závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu překonány. 7. Soudy svůj závěr o důvodnosti návrhu vedlejší účastnice na zastavení exekuce založily pouze na mechanické aplikaci insolvenčního zákona upravující zánik pohledávek věřitelů účinností reorganizačního plánu. Nezohlednily výjimečné okolnosti věci a nemožnost prospěchu z vlastního nepoctivého jednání vedlejšího účastníka. Soudy odmítly udělat vše pro spravedlivé řešení věci. 8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky formalisticky a při lpění na vadném právním názoru. 9. Nejvyšší soud dále nesprávně vyhodnotil některé dovolací otázky stěžovatelky jako námitky tzv. jiných vad řízení. Uvedené otázky pak stěžovatelka předkládá též jako námitky v řízení o ústavní stížnosti. 10. Konkrétně namítá, že soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání, což nemohl zhojit ani odvolací soud tím, že jednání sám nařídil. Odvolací soud nerozhodl o všech důkazních návrzích stěžovatelky, resp. neuvedl, proč některé důkazy neprovedl. Odůvodnění odvolacího soudu je nedostatečné, soud se nevypořádal se všemi argumenty stěžovatelky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. K části námitek stěžovatelky spočívajících v nesouhlasu s výkladem podústavního práva, resp. jeho aplikací obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníků řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. 14. K požadavku stěžovatelky na potřebu přehodnocení právních závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 567/2019, na něž Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal, Ústavní soud připomíná, že sjednocování výkladu podústavního práva přísluší právě Nejvyššímu soudu. 15. Ústavní soud neshledal ani porušení ústavních procesních práv stěžovatelky. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na judikaturu, podle níž nařízení jednání není nutné především tam, kde tvrzení účastníků o skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod k zastavení výkonu rozhodnutí, jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam těchto skutečností. Jakkoli stěžovatelka uvádí, že tvrzení stran shodná nebyla, je nutno vzít v potaz, že soud prvého stupně zastavil exekuci z důvodu schválení reorganizačního plánu v rámci insolvenčního řízení vedlejší účastnice. Skutečnost schválení reorganizačního plánu však stěžovatelka nijak nezpochybňuje, ani v průběhu řízení nezpochybňovala. 16. Právu na projednání věci bylo navíc učiněno zadost nařízeným jednáním před odvolacím soudem. Tvrdí-li stěžovatelka, že odvolací soud "zcela nahradil úlohu soudu prvního stupně" a tím byla připravena o možnost nové argumentace v rámci dalšího opravného prostředku, je nutno upozornit, že v civilním řízení není právo na dvě instance (na rozdíl od řízení trestního) ústavně garantováno. 17. Stěžovatelce lze přisvědčit, že odvolací soud, ačkoli nařídil ústní jednání, řadu důkazů neprovedl. Je však zřejmé, že soud prováděl dokazování jen k těm skutečnostem, které považoval pro rozhodnutí za právně relevantní. Stěžovatelka navrhovala důkazy ve vztahu k tvrzenému protiprávnímu a nepoctivému jednání vedlejšího účastníka, soudy však považovaly za relevantní pro zastavení exekuce pouze schválení reorganizačního plánu. 18. Soud měl neprovedení dalších důkazů odůvodnit, ovšem na samotném závěru, že k reorganizaci došlo, že reorganizací zanikla pohledávka a že nebylo platně zřízeno zástavní právo, to nic změnit nemůže. Stěžovatelka sice napadá též tuto právní konstrukci v rovině podústavního práva, ovšem, jak již bylo uvedeno, je věcí obecných soudů, jaký výklad podústavního práva zvolí. Nepřisvědčí-li soud určité právní argumentaci stěžovatelky, nemusí k tvrzením s tím souvisejícím provádět dokazování, neboť nejsou způsobilá ovlivnit výsledné rozhodnutí. 19. Odůvodnění usnesení okresního i krajského soudu jsou jinak dostačující, neboť důvody pro zastavení exekuce jsou v nich dostatečně a jasně vyloženy. 20. Nejvyšší soud námitky stěžovatelky směřující proti procesnímu postupu odvolacího soudu posoudil jako námitky jiných vad řízení, přesto se jimi věcně podrobně zabýval (body 38 - 44 usnesení Nejvyššího soudu). I rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak přezkoumatelné, a je z něj patrno, že se věcně s argumenty stěžovatelky neztotožňuje a z jakých důvodů. 21. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 3717/16, posuzování přípustnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu (srov. § 239 o. s. ř.), do něhož Ústavní soud není oprávněn z hlediska věcného zásadně zasahovat, a případné kontrole lze tuto rozhodovací činnost podrobit až v případě očividného selhání Nejvyššího soudu, tedy v případě, že by bylo možné označit jeho postup za svévolný a samotná rozhodnutí za skutečně "extrémní" (bod 30). 22. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhok