III.ÚS 391/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 391/24 ze dne 15. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky FEMONT OPAVA s. r. o., sídlem Vávrovická 274/90, Opava, zastoupené Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, sídlem nám. Republiky 679/5, Opava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Cdo 3191/2022-264, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2022, č. j. 15 Co 331/2019-232, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti HOTJET CZ s. r. o., jako vedlejší účastnice, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovatelce se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") domáhala vydání rozsudku, kterým by okresní soud uložil žalované společnosti HOTJET CZ s. r. o. (vedlejší účastnice) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 359 381 Kč s příslušenstvím z titulu porušení předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 občanského zákoníku. Podstatou sporu byla předsmluvní odpovědnost vedlejší účastnice, kdy bylo prokázáno, že se stěžovatelkou vedla jednání o smlouvě o dílo. Tato jednání dospěla do stádia, kdy nejpozději k 15. 1. 2018 stěžovatelka údajně očekávala již jen formální uzavření smlouvy, neboť jí byl vedlejší účastnicí zaslán e-mail, v němž bylo uvedeno, že u stěžovatelky dílo zásadně objednává. Vedlejší účastnice však následně stěžovatelce sdělila, že smlouva o dílo uzavřena nebude. Stěžovatelka žalovanou částku vyčíslila ve formě ušlého zisku a skutečně vynaložených nákladů souvisejících s předsmluvním jednáním. 2. Okresní soud žalobě stěžovatelky v plném rozsahu vyhověl. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná odvolání, o němž nejprve Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu změnil a žalobu stěžovatelky zamítl. K dovolání stěžovatelky nicméně Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. 3. Krajský soud nyní napadeným rozsudkem vyhovující rozsudek okresního soudu změnil tak, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit stěžovatelce částku 1 275 197 Kč spolu s příslušenstvím, se zamítá [bod a)] a co do částky 84 184 Kč s příslušenstvím se žaloba zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení [bod b)]. Odvolací soud totiž přisvědčil okresnímu soudu, že žalovaná jednala nepoctivě ve smyslu § 1729 odst. 1 občanského zákoníku, když bez spravedlivého důvodu ukončila jednání o uzavření smlouvy o dílo, v němž strany dospěly tak daleko, že se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné. Dle krajského soudu však okresní soud nedostatečně posoudil důvodnost nároků stěžovatelky z hlediska jednotlivých složek jí uplatněné škody. 4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, o němž Nejvyšší soud nyní rovněž napadeným rozsudkem rozhodl tak, že je zamítl. Krajský soud i Nejvyšší soud totiž na rozdíl od soudu okresního dospěly k závěru, že škoda v podobě ušlého zisku není v přímé souvislosti se škodním jednáním vedlejší účastnice. 5. Stěžovatelka se závěry krajského a Nejvyššího soudu nesouhlasí a tvrdí, že soudy porušily její základní právo na spravedlivý proces. Namítá, že závěry stran rozsahu škody, kterou může poškozený z titulu předsmluvní odpovědnosti požadovat, jsou nepřezkoumatelné. Oba soudy sice dovodily, že z titulu předsmluvní odpovědnosti nelze požadovat škodu ve formě ušlého zisku, nicméně tento svůj závěr blíže neodůvodnily. Odkazuje-li Nejvyšší soud na svoji dřívější rozhodovací praxi, pak jsou tyto odkazy nepřiléhavé, a to zejména s ohledem na to, že úprava předsmluvní povinnosti v § 1729 občanského zákoníku je odlišná od obecné odpovědnosti za škodu dříve upravené v § 415 - 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatelka navíc podávala žalobu v době, kdy problematika předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 občanského zákoníku nebyla dostatečně projudikována a nebylo tak dobře možné se opřít o jakýkoliv mechanismus výpočtu vzniklé škody. Stěžovatelka proto vyšla z nejjednodušší možné varianty výpočtu, kterou byl ušlý zisk. Ostatně nalézací okresní soud tyto úvahy stěžovatelky nijak nezpochybnil, když podané žalobě v plném rozsahu vyhověl. 6. Krajský soud zjevně dospěl k jiné kvalifikaci nároku stěžovatelky. Za těchto okolností ale měl stěžovatelku nejprve ve smyslu § 118a odst. 1 občanského soudního řádu poučit o tom, že má doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy a přinejmenším stěžovatelce naznačit, jakým směrem a na základě jaké potenciální právní kvalifikace má toto doplnění provést. Tím spíše za situace, kdy i odborná literatura možnost vymezení škody tak, jak učinila stěžovatelka (tj. výpočtem ušlého zisku), připouštěla. Stěžovatelka má proto za to, že její žaloba byla krajským soudem zamítnuta čistě z formálních důvodů. Základ jejího nároku byl jednoznačně a prokazatelně dán, krajský a Nejvyšší soud se pouze neztotožnily se způsobem výpočtu škody. Za této situace však měla být stěžovatelka poučena o změně náhledu krajského soudu na právní posouzení věci, zvláště pak, vyhověl-li okresní soud žalobě stěžovatelky v plném rozsahu. I podle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10, totiž platí, že "má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy." 7. V důsledku vzniklé situace ovšem spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyl vyřešen, pouze oddálen. Stěžovatelka je tak prakticky nucena podat novou žalobu, která se bude lišit pouze výpočtem vzniklé škody a spor mezi účastníky potrvá několik dalších let. Takový postup je pak v rozporu i s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Tento požadavek lze vyjádřit zásadou, že zamítá-li soud žalobu, pak se v zamítavém rozhodnutí "skrývá" závěr, že žalobcem uplatněnému nároku na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoliv jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (viz výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1617/10). 8. S výše uvedeným souvisí též zákaz překvapivých rozhodnutí (viz nález ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09). Krajský soud měl stěžovatelce sdělit odlišný právní názor a teprve v případě, že by stěžovatelka svá tvrzení nedoplnila či je neprokázala, by mohl krajský soud rozhodnout. Své poučení měl krajský soud učinit dostatečně dopředu, aby měla stěžovatelka prostor na něj adekvátně zareagovat. Krajský soud přitom rozhodl na základě stejných důkazů jako okresní soud, avšak zcela opačně. Napadené rozhodnutí krajského soudu je tak rozhodnutím zcela nepředvídatelným. 9. Stěžovatelka shrnuje, že je z jejího pohledu nepřípustné, aby byla trestána za to, že svůj nárok nesprávně kvalifikovala (což ani není její povinnost), resp. v tomto případě spíše nesprávně kvantifikovala. Vůlí stěžovatelky bylo získat od vedlejší účastnice peněžité plnění, jež mělo základ v porušení předsmluvní povinnosti vedlejší účastnice. Skutečnost, že je kvalifikovala jako ušlý zisk, je nepodstatná. Proto navrhuje, aby napadená rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu byla zrušena, neboť jimi byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Současně žádá, aby jí Ústavní soud přiznal nárok na náhradu nákladů právního zastoupení před Ústavním soudem. 10. Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadla rozsudek krajského soudu jako celek, tzn. včetně výrokové části b), kterou byl výrok okresního soudu zrušen co do částky 84 184 Kč s příslušenstvím, a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V této části je proto ústavní stížnost nepřípustná, protože řízení v této části nebylo ještě skončeno, nýbrž dále pokračuje. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita, což znamená, že před podáním věcně projednatelné ústavní stížnosti musí být vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv stěžovatelky a soudní řízení tedy musí být pravomocně skončeno. Tato podmínka však v této části stížnostního žádání splněna nebyla. 11. Ve vztahu k ostatním napadeným rozhodnutím, resp. jejich výrokům, Ústavní soud dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po s