III.ÚS 3985/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3985/16 ze dne 13. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Dospíšila, zastoupeného Mgr. et Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Malá 6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2016 č. j. 4 Ads 159/2016-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 16 Evropské sociální charty, přičemž namítá též porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Úřad práce České republiky (dále též "správní orgán prvního stupně" nebo též "úřad práce") rozhodl dne 30. 3. 2015 podle § 62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní sociální podpoře") o vzniku přeplatku na dávce státní sociální podpory - příspěvku na bydlení - přiznané stěžovateli za měsíc září 2014 ve výši 2 527 Kč a o povinnosti uvedený přeplatek vrátit. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též "odvolací orgán") svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2015. Důvodem vydání rozhodnutí o přeplatku bylo zjištění, že v bytě č. X na adrese Ž., P., má trvalé bydliště i vlastník této nemovitosti. Tuto skutečnost stěžovatel v žádosti o příspěvek na bydlení podané dne 3. 9. 2014 neuvedl. Dne 10. 12. 2014 podal stěžovatel žádost o vyloučení výše uvedeného vlastníka nemovitosti z okruhu společně posuzovaných osob ode dne 1. 9. 2014. Vzhledem k tomu, že paní Kuchyňková byt neužívá od 1. 9. 2014, bylo vydáno rozhodnutí o nepřihlížení k této osobě ode dne 1. 12. 2014. Po promítnutí této skutečnosti do žádosti o příspěvek na bydlení a přehodnocení nároku na již vyplacenou dávku za měsíc září 2014 vznikl výše uvedený přeplatek. 3. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího orgánu zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2016 č. j. 16 Ad 64/2015-36. 4. Kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který závěry krajského soudu potvrdil. Vyšel přitom z relevantní právní úpravy (§ 6 odst. 5, 6, § 7 odst. 6, § 62 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře) a dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 30. 6. 2016 č. j. 4 Ads 152/2015-29 a ze dne 2. 12. 2009 č. j. 4 Ads 96/2009-93), když poukázal na nesplnění povinnosti ze strany stěžovatele (jako žadatele o příspěvek na bydlení) uvést všechny osoby, které mají v bytě jím obývaným trvalý pobyt, jakož i zastávaný výklad, že okruh společně posuzovaných osob pro účely příspěvku na bydlení je definován tak, že za rodinu se považují všechny osoby, které jsou v témže bytě hlášeny k trvalému pobytu (tj. dle formálního kritéria), bez ohledu na to, zda spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby či nikoli. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel předně namítá, že je-li mu kladeno za vinu nesplnění povinnosti uvést všechny osoby, které mají v předmětném (jím pronajatém) bytě trvalý pobyt, čímž měl zavinit vznik přeplatku, tento "formální" údaj, tj. údaj o osobách hlášených v bytě, není součástí žádné evidence, tudíž stěžovatel neměl možnost jej zjistit. Uvádí, že se v této věci obrátil s dotazem na Ministerstvo vnitra, které dle § 2 písm. a) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o evidenci obyvatel"), vykonává státní správu na úseku evidence obyvatel, zda vůbec existuje reálná možnost, jak by stěžovatel mohl získat informaci o osobách "hlášených k trvalému pobytu v bytě". Ministerstvo vnitra ve své odpovědi ze dne 1. 11. 2016 č. j. MV-139776-2/SC-2016, jež je přílohou ústavní stížnosti, uvedlo, že nelze poskytnout údaje o osobách hlášených v bytě, když byt nemá vlastní adresu a není objektem ve smyslu zákona. Ohlašovna může poskytnout toliko údaje o osobách hlášených na adrese objektu. Tuto informaci poskytne pouze vlastníkovi objektu (nikoliv vlastníkovi dílčí části objektu nebo dokonce nájemci). Stěžovatel tedy tvrdí, že jemu uložená povinnost byla objektivně nesplnitelná. 6. Hlavním předmětem sporu byla otázka, zda místem hlášeného trvalého pobytu pronajímatelky byl předmětný byt, tj. zda byla osobou společně posuzovanou. Z toho je následně vyvozena otázka, zda nedoložením příjmů pronajímatelky vůbec vznikl přeplatek na dávce státní sociální podpory - příspěvku na bydlení. Stěžovatel poukázal na § 7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, podle něhož se za společně posuzované osoby považují všechny osoby, které jsou v témže bytě hlášeny k trvalému pobytu, přičemž odkaz směřuje na ustanovení § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel. Podle tohoto ustanovení je místem trvalého pobytu zvolená adresa objektu, který je označen číslem popisným nebo evidenčním, zapsaná v základním registru obyvatel. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že dosavadní judikatura i doktrína odlišují místo materiálně pojímaného (tj. skutečného) pobytu od pobytu ohlášeného (evidenčního). Předmětný byt však nebyl v době podání žádosti stěžovatele o příspěvek na bydlení ani skutečným, ani evidenčním místem pobytu pronajímatelky. 7. Hlášený trvalý pobyt podle zákona o evidenci obyvatel je pobytem evidenčním, což však dle stěžovatele napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nereflektuje, pokud se zde uvádí, že hlášený trvalý pobyt je fakticky realizován pobytem v určitém bytě. Tím má být dle stěžovatele popírána i judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 23. 11. 2006 č. j. 4 As 60/2005-49 a ze dne 21. 10. 2015 č. j. 8 As 35/2015-36). Současná právní úprava explicitně uvádí, že místem trvalého pobytu je adresa objektu, a nikoliv jeho dílčí část, jak to např. výslovně naopak stanoví právní úprava Slovenské republiky (srov. § 3 odst. 2 zákona č. 253/1998 Z. z., o hlášení pobytu občanov SR a registri obyvateľov SR). Naprosto zásadní význam má tak referenční údaj, který je zapsaný ve státem vedené evidenci jako místo trvalého pobytu. Údaj o dílčích částech objektu se však nevyskytuje na přihlašovacím lístku (příloha č. 1 k vyhlášce Ministerstva vnitra č. 296/2004 Sb., kterou se provádí zákon o evidenci obyvatel) a není ani součástí zákonem stanoveného registru (§ 18 odst. 1 písm. c) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech). Jestliže tedy správní orgány a soudy po stěžovateli požadovaly, aby uvedl, které osoby mají v jím pronajatém bytě trvalý pobyt, vybočily z ústavních mantinelů své činnosti. 8. Stěžovatel poukázal na zákon č. 239/2008 Sb., jímž bylo mimo jiné novelizováno ustanovení § 10 odst. 8 zákona o evidenci obyvatel, které upravuje okruh osob a podmínky, za kterých ohlašovna poskytne informace o osobách hlášených na adrese objektu. Zákonodárce v rámci této novely vyloučil, aby bylo vlastníkům dílčích částí objektu sdělováno, kdo má v dané dílčí části hlášený trvalý pobyt, právě s odůvodněním, že dílčí část objektu není místem hlášeného trvalého pobytu, kterým je výhradně samotný objekt. Argumentace Nejvyššího správního soudu, že místem hlášeného trvalého pobytu je dílčí část objektu, jde podle stěžovatele proti smyslu uvedené novely (poukazuje přitom na její důvodovou zprávu, cit. "[...] institut evidence obyvatel je založen na přihlášení se "na adresu objektu", nikoliv na "adresu objektu s vymezením konkrétní uživatelské části objektu."). 9. Stěžovatel je přesvědčen, že v této věci dospěl výklad podústavního práva ze strany správních orgánů a správních soudů k excesivním důsledkům, kterých nemohl racionální zákonodárce chtít dosáhnout. Stěžovatel uvádí, že si s manželkou necelé dva měsíce od uzavření sňatku pronajali předmětný byt (2+1 v přízemí panelového domu) ve snaze o vytvoření zázemí pro založení rodiny (do té doby bydleli odděleně). Rozhodujícími kritérii přitom byla cena bydlení a příznivé prostředí pro výchovu budoucích potomků. Cena za pronájem (5 000 Kč + energie) byla jedna z nejnižších v kategorii bytů 2+1 a byla pod úrovní normativních nákladů. Stěžovatel tedy od počátku vnímal příspěvek na bydlení jako pomoc přechodnou, která je spojena se specifick