III.ÚS 4072/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4072/17 ze dne 5. 11. 2018 N 178/91 SbNU 217 K nesprávnému hodnocení podmínek pro nařízení předběžného opatření (společnost Uber B. V.)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 5. listopadu 2018 sp. zn. III. ÚS 4072/17 ve věci ústavní stížnosti LIDO TAXI RADIO, spol. s r. o., se sídlem Starobrněnská 284/17, Brno, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2017 č. j. 7 Cmo 185/2017-507 o zamítnutí stěžovatelčina návrhu na nařízení předběžného opatření zdržení se provozování a zprostředkování taxislužby vedlejším účastníkem na území statutárního města Brna, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a obchodní společnosti Uber B. V., se sídlem Mr. Treublaan 7, 1097 DP, Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., se sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město jako vedlejšího účastníka řízení, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2017 č. j. 7 Cmo 185/2017-507 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4, čl. 2 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2017 č. j. 7 Cmo 185/2017-507 se ruší. III. Návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále že jím byl porušen princip rovnosti podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila návrh podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby jí byly uhrazeny náklady řízení. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 7. 2017 č. j. 18 Nc 9/2017-377 k návrhu stěžovatelky (jako žalobkyně) nařídil podle § 102 odst. 1 o. s. ř. předběžné opatření, kterým uložil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) zdržet se provozování a zprostředkování taxislužby na území statutárního města Brna. Dospěl k závěru, že stěžovatelka prokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, kterážto měla plynout z toho, že by na její straně mohlo dojít ke vzniku škody velkého rozsahu a v rámci hospodářské soutěže by mohly být definitivně narušeny poměry na trhu taxislužby. Dále pak krajský soud konstatoval, že taxislužba je koncesovanou živností a její výkon podléhá právní regulaci, a nesplňuje-li subjekt, který v tomto oboru podniká (chce podnikat) stanovené podmínky, což bylo osvědčeno, jde s největší pravděpodobností o nekalou soutěž. 3. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení krajského soudu změnil tak, že se stěžovatelčin návrh na nařízení předběžného opatření zamítá, neboť skutková tvrzení nesmí být v rozporu s navrhovaným petitem, jenž pak musí být v souladu s hmotným právem, tj. musí být vykonatelný. Stěžovatelka v návrhu tvrdila a předloženými listinami osvědčovala, že vedlejší účastník, ať již jako provozovatel, nebo zprostředkovatel, nesplňuje podmínky pro provozování či zprostředkování taxislužby, což je ovšem v rozporu s navrhovaným petitem, v němž se domáhá zdržet se provozování či zprostředkování taxislužby. Podle vrchního soudu lze činnost žalovaného označit za (jinou) "službu v oblasti dopravy", zahrnující jak zprostředkování kontaktů mezi řidiči a potenciálními cestujícími, tak i samotnou přepravu, nikoliv však "taxislužbu" či její zprostředkování, neboť nesplňuje podmínky provozování taxislužby podle § 21, 21c a 21d zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 111/1994 Sb."). Navrhované předběžné opatření je "nevykonatelné", protože spočívá v uložení povinnosti, která je vedlejším účastníkem nesplnitelná. II. Stěžovatelčina argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve podrobně popsala způsob fungování služeb, které vedlejší účastník poskytuje. Následně namítla, že vrchní soud blíže neodůvodnil, proč činnost vedlejšího účastníka není možné označit za taxislužbu, a že jeho důvod pro zamítnutí návrhu je nelogický a iracionální. Poukázala na § 2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb. s tím, že z materiálního hlediska činnost vedlejšího účastníka naplňuje definici taxislužby, neboť zajišťuje osobní dopravu pro cizí potřeby vozidly určenými k přepravě nejvýše devíti osob a zároveň nejde o spolujízdu. 5. V této souvislosti stěžovatelka argumentovala tak, že podstatou dané činnosti je propojení zákazníka, který si přeje přepravit z bodu A do bodu B, s řidičem, který s vedlejším účastníkem přímo nebo zprostředkovaně spolupracuje, cenu určuje a inkasuje vedlejší účastník, který si její část ponechává a zbytek vyplácí řidiči, přičemž k propojení řidiče a zákazníka dochází prostřednictvím mobilní aplikace provozované vedlejším účastníkem. Princip této služby je zcela identický s principy, na kterých fungují "klasičtí" provozovatelé a zprostředkovatelé taxislužby. Nesplnění všech formálních podmínek provozování taxislužby nemůže bránit tomu, aby bylo možné označit služby vedlejšího účastníka za taxislužbu, přičemž stejný názor dle stěžovatelky vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017 č. j. 9 As 291/2016-136. 6. Dále pak stěžovatelka upozornila, že vrchní soud opomněl, jaký je smysl a účel právní regulace taxislužby na území města Brna, tj. ochrana práv a zdraví cestujících, předcházení nekalým praktikám taxislužeb, registrace vozidel a řidičů, proškolení znalostí řidičů apod., a že právě takovou službu zajišťuje i vedlejší účastník. Současně poukázala na závěry, k nimž dospěl i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. C-434/15. 7. Bez ohledu na to, že názor vrchního soudu není věcně správný, jeho pochybení spočívá především v tom, že své rozhodnutí srozumitelně, přesvědčivě, racionálně a logicky neodůvodnil a nevypořádal se s jejími relevantními tvrzeními a návrhem jako celkem, čímž založil jeho nepřezkoumatelnost. Dle stěžovatelky jde o projev svévole, neboť ačkoliv rozhodnutí v dané věci bylo i veřejností netrpělivě očekáváno, vrchní soud vydal usnesení, jemuž nikdo nerozumí a které "alibisticky" neřeší podstatu daného problému. Dle stěžovatelky nelze odložit řešení případu až na řízení ve věci samé, neboť by tím došlo k podpoření strategie vedlejšího účastníka, který se porušováním či obcházením platných předpisů snaží získat významný tržní podíl, trh takto destabilizovat a změnit, a získat tím pozici pro příznivější legislativu. III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi k vyjádření. 9. Vrchní soud odmítl, že by jeho rozhodnutím došlo k zásahu do práv stěžovatelky, jež jsou zajištěna čl. 1 a 36 Listiny. K tomu uvedl, že nemohl odhlédnout od jedné ze základních zásad občanského soudního řízení, podle níž nesmí být mezi navrhovaným petitem a tvrzenými rozhodujícími skutečnostmi logický rozpor, a že s ohledem na předmět řízení nebylo namístě posuzovat otázky, které mohou být předmětem řízení až ve věci samé. Vzhledem k tomu navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. 10. Vedlejší účastník označil ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že napadené usnesení lze podrobit pouze tzv. omezenému testu ústavnosti a že je splněna jak podmínka zákonného podkladu, tak zákazu svévole. Vrchní soud se všemi relevantními skutečnostmi, které stěžovatelka tvrdila, se přesvědčivě vypořádal a své usnesení podrobně a srozumitelně odůvodnil, což de facto potvrzuje i stěžovatelka, když bez potíží identifikuje, na základě jakého argumentu uvedený soud rozhodl. Upozornil, že za tvrzeným zásahem stojí nesouhlas s výkladem a aplikací "jednoduchého" práva, zejména § 2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb., kdy zásadní rozpor spatřuje stěžovatelka v otázce, proč jeho činnost není možné označit za taxislužbu. Dle vedlejšího účastníka je - nehledě na meritorní posouzení této otázky - zjevné, že tato otázka ústavní rozměr nemá, což přiznává na několika místech i sama stěžovatelka, když uvádí, že jde o otázku spor