III.ÚS 408/25 – Ústavní soud

III.ÚS 408/25 ze dne 30. 10. 2025 Nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, sídlem Veveří 365/46, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 39 Co 267/2024-93, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 39 Co 267/2024-93 v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2024 č. j. 46 C 106/2023-76, bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 39 Co 267/2024-93 se v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. května 2024 č. j. 46 C 106/2023-76, ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal náhrady škody v podobě účelně vynaložených nákladů na obhajobu (12 716 Kč) a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání (42 292 Kč), nepřiměřenou délkou trestního stíhání (26 562 Kč) a výkonem trestu zákazu činnosti (70 000 Kč). Stěžovateli byl v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 2 T 74/2019 uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel (dále jen "podkladové rozhodnutí"). Vzhledem k tomu, že stěžovatel tento zákaz nedodržel, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí. Trestním příkazem ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 1 T 74/2020, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2020, mu byl uložen trest zákazu činnosti. Podkladové rozhodnutí bylo následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020 sp. zn. 7 Tdo 566/2020 zrušeno, stěžovatel byl obžaloby zproštěn. Stěžovatel proto podal návrh na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 1 T 74/2020, v jehož důsledku bylo řízení obnoveno a trestní příkaz byl zrušen. 3. Obvodní soud jeho žalobu zamítl. Jde-li o nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, dospěl k závěru, že to je třeba rozdělit na dvě části. První část trvala od okamžiku, kdy se stěžovatel o trestním řízení dozvěděl, do nabytí právní moci trestního příkazu. Druhá část pak od povolení obnovy řízení do nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Celkem řízení činilo cca 7 měsíců, což považoval za přijatelné. Ohledně náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a výkonem trestu dospěl obvodní soud k závěru, že si ji stěžovatel přivodil vlastním zaviněním a liknavostí. Ač stěžovateli zcela zřejmě muselo být známo rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo zrušeno podkladové rozhodnutí v krátké časové době od jeho vydání (jeho obhájce se s ním seznámil již 7. 7. 2020), nepodal návrh na obnovu řízení v blízké časové souvislosti. Trestní stíhání v řízení pod sp. zn. 1 T 74/2020 si navíc zavinil tím, že i přes uložený zákaz činnosti (který byl později zrušen) se na svém motocyklu vydal na silnici. O spravedlivosti svého odsouzení patrně sám nepochyboval, což lze dovodit i z toho, že se vydanému trestnímu příkazu nijak nebránil. Nadto pochybení veřejné moci nedosáhlo intenzity zjevně zasahující též do přirozených práv stěžovatele a odčinění prosté újmy není namístě. 4. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu zrušil a věc obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení v části, týkající se nemajetkové újmy způsobené výkonem trestu a nákladů řízení, a ve zbytku co do částky 81 570 Kč s příslušenstvím jej potvrdil. Městský soud se ztotožnil s hodnocením obvodního soudu ohledně zamítnutého nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, a tedy tím, že délka řízení byla přiměřená. Jde-li o nárok na poskytnutí zadostiučinění z titulu trestního stíhání a náhradu škody - účelně vynaložených nákladech na obhajobu, poukázal na to, že stěžovatel proti vydanému trestnímu příkazu nebrojil řádným opravným prostředkem, čímž nebyla naplněna podmínka podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Smysl ustanovení vychází ze zásady prevence. Nešlo přitom o případ zvláštního zřetele hodný. Stěžovatel navíc svého jednání litoval, o spravedlivosti trestního příkazu nepochyboval, uložený trest přijal, a proto proti trestnímu příkazu opravný prostředek nepodal. Ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu způsobenou výkonem trestu pak obvodní soud pochybil, protože dospěl k závěru, že stěžovatel dostatečně netvrdil či neprokazoval konkrétní nemajetkovou újmu, aniž ho instruktivně poučil podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.). V tomto rozsahu tak bylo namístě rozhodnutí zrušit a věc vrátit. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že výklad městského soudu o nevyčerpání opravných prostředků považuje za formalistický a nezohledňující ani danou životní situaci stěžovatele. Městský soud se nezabýval tím, zda podání odporu proti trestnímu příkazu mohlo být pro stěžovatele smysluplně využitelným a efektivním opravným prostředkem. Ve lhůtě pro podání odporu stěžovatel nevěděl, že došlo ke zrušení podkladového rozhodnutí. K tomu došlo až cca o měsíc později, po uplynutí lhůty k podání odporu. Podání odporu by vedlo pouze k navýšení nákladů, avšak nebylo by způsobilé přivodit změnu výroků o vině a trestu. K tomu mohlo dojít až po zprošťujícím rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 74/2019, tedy až v květnu 2022. Z hlediska dopadů do sféry stěžovatele je navíc nerozhodné, že primární příčinou vzniku újmy nebylo pochybení soudů v řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 74/2020, nýbrž pochybení soudů v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 74/2019. Stěžovatel dále označil napadený rozsudek za překvapivý. Městský soud totiž své právní posouzení věci postavil na jiném právním názoru, než obvodní soud. S tímto právním názorem stěžovatele nijak neseznámil, a ten proto nemohl jakkoli reagovat. Z nálezu ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1472/23 plyne, že dospěje-li odvolací soud k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, musí s tímto odlišným právním posouzením seznámit účastníky řízení a dát jim příležitost se k němu vyjádřit. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatele 6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice řízení. 7. Podle městského soudu je ústavní stížnost nedůvodná. Danou otázkou se dostatečně zabýval v bodech 30 až 34 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí nepovažuje za překvapivé, neboť posuzoval jen naplnění zákonných předpokladů pro přiznání uplatněného nároku. 8. Podle vedlejší účastnice se z obsahu ústavní stížnosti nepodává, zda bylo dovolání podáno či nikoliv. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, měla by být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. 9. Ústavní soud zaslal vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice uvedl, že dovolání proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné. To je zřejmé i z poučení obsaženého v napadeném rozhodnutí. Byť potvrzovaná částka přesáhla 50 000 Kč, skládala se z několika dílčích nároků, z nichž žádný potřebné výše pro splnění podmínky přípustnosti dovolání nedosáhl. Vyjádření městského soudu potvrzuje, že stěžovatel nebyl s novým právním posouzením věci seznámen. Stěžovatel znovu zdůraznil, že relevantní právní úvaha - tj. zda podání odporu proti trestnímu příkazu pře