III.ÚS 4106/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4106/16 ze dne 7. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2016 sp. zn. 7 Tdo 1041/2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. února 2016 sp. zn. 55 To 462/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 9. 2015 sp. zn. 2 T 101/2015 uznal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. S poukazem na § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci shora uvedeným usnesením odvolání stěžovatele proti všem výrokům rozsudku okresního soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné. 4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že poškozený neměl v okamžiku pádu z jízdního kola na hlavě nasazenou cyklistickou helmu, ačkoliv jel rychlostí 45 km/hod. Stěžovatel nezpochybňuje, že u poškozeného došlo k těžkému ublížení na zdraví, poukazuje však na to, že poškozený porušil všeobecnou prevenční povinnost a dopravní předpisy, neboť během jízdy na kole neměl nasazenou cyklistickou helmu. Pokud by si jí poškozený hlavu chránil, došlo by u něj toliko ke vzniku tzv. prosté újmy na zdraví. Stěžovatel by tedy byl trestně odpovědný pouze podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle stěžovatele se patří z hlediska posuzování odpovědnosti za újmu na zdraví poškozeného zohlednit rovněž skutečnost, že se inkriminovaného jednání dopustil za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a obrací pozornost k úpravě včleněné do jeho § 2918. Stěžovatel dovozuje, že řidič automobilu nemůže odpovídat za těžkou újmu na zdraví cyklisty, který neměl na hlavě helmu, a to ani v rovině občanskoprávní, ani trestněprávní. K příčinné souvislosti mezi jednáním a jeho následky při posuzování trestní odpovědnosti v dopravě týkající se "spoluodpovědnosti poškozeného" stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, především na rozhodnutí týkající se zásady tzv. omezené důvěry v dopravě. Stěžovatel má za to, že mu soudy kladly k tíži odpovědnost za veškerou újmu na zdraví poškozeného, aniž zkoumaly, k jaké újmě na zdraví by u něj došlo, pokud by neopomenul použít cyklistickou helmu. Soudy tudíž rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když zejména nedoplnily dokazování o znalecký posudek. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva. 8. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. 12. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především okresní soud předestřel detailní popis jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. 13. V rovině zcela