III.ÚS 4146/18

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání stěžovatele (v procesním postavení oprávněného) potvrdil ústavní stížností taktéž napadené usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jímž bylo odmítnuto (pro opožděnost) stěžovatelovo odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 10 Nc 4604/2007-10, kterým byla zastavena exekuce vedená na majetek vedlejšího účastníka pro vymožení částky 100 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím vytýká, že jsou nepřípustně formalistická a odporují závěrům přijatým v nálezech Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 1911/11 (N 66/64 SbNU 749) a ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 2560/13 (N 101/73 SbNU 639); obecné soudy totiž považovaly za opožděné odvolání zaslané e-mailem, jenž byl prokazatelně odeslán čtyři hodiny před koncem zákonné lhůty.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná (§ 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Stěžovatel žádá o zrušení rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení o zastavení exekuce vedené na zcela bagatelní částku.

Za této situace Ústavní soud, veden zásadou de minimis non curat praetor, nevidí prostor pro jakékoli meritorní (ani kvazimeritorní) posouzení ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že rozporovanými rozhodnutími nemohlo být z povahy věci (s ohledem na uvedenou bagatelnost žalované částky) zasaženo do stěžovatelových základních práv.

Na uvedené skutečnosti nemůže nic změnit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v řadě případů postupují v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (resp. že tato konkrétní právní otázka nebyla Ústavním soudem dosud řešena), a proto má jeho ústavní stížnost "celospolečenský dopad". Úkolem Ústavního soudu - na rozdíl od Nejvyššího soudu (viz § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) - totiž není sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů, ale "pouze" chránit ústavnost, což v daném kontextu znamená případně rušit ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo porušeno některé základní právo či svoboda účastníka řízení; takové porušení je však v dané věci zcela vyloučeno.

Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.